Předvánoční romance

Už dávno vím, že na mě se romance lepí výjimečně a před Vánoci už vůbec ne! A tohle vypravování je toho důkazem!

Den před Štědrým večerem jsem šla ze své pracovny domů, přes kolínské, vánočně vyzdobené náměstí. Přepisovala jsem totiž do počítače hru pana Smočka, Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, protože tato hra v Činoherním klubu existuje v kopiích pouze tak, jak ji pan Smoček před skoro šedesáti lety napsal na svém psacím stroji.

Zastavila jsem se před kavárnou u náměstí, a protože doma jsem měla na štědrovečerní bramborový salát všechno připravené, rozhodla jsem se zajít na kafe a zkontrolovat přepsané stránky Burkeho.

Sedla jsem si tak, abych viděla na náměstí, objednala si kafe, z tašky jsem vyndala strojopis pana Smočka i přepsané stránky, které jsem si v pracovně vytiskla a pak jsem si všimla té ženy. Stála u kašny a koukala na vánoční strom. Nikam nespěchala, pomalu se rozešla směrem ke kavárně, ale v tu chvíli k ní přišel chlápek, ze kterého evidentně nebyla nadšená. Nakonec ale oba vešli do „mé“ kavárny a sedli si proti sobě ke stolku vedle mě.

Chlápek okamžitě začal telefonovat a hned z první věty jsem se dozvěděla, že žena, kterou na náměstí před chvílí přepadl, je jeho manželka, a on s ní je právě v kavárně a má vánoční volno, protože dal všem ve své firmě také volno...

„Můžu si to dovolit. Mám vyděláno. Ale proč ti volám! Jsou svátky, tak ti chci popřát...“

Ponořila jsem se do textu, ale jenom jako, protože ti dva mě zajímali. Chlápek postupně volal osmi lidem a jediné, co mohu říct, že jeho telefonování bylo únavné a sebestředné. Jeho žena celou dobu mlčela. Pila kávu a bylo vidět, že má na sebe vztek, že nepředpokládala, že se se svým manželem potká na náměstí, a že s ní půjde do kavárny, kde bude pořád telefonovat.

Když chlápek zaplatil, oba se zvedli, oblékli si kabáty a já fakt nevím, jak se to přihodilo, ale ven z kavárny jsme vyšli skoro současně! Rozhlížela jsem se, jako když na někoho čekám, a ti dva se zastavili kousek ode mě. Chlápek opět vytáhl mobil a jeho žena vytáhla - cigarety. Jednu si zapálila a vyfoukla kouř. Chlápek zalapal po dechu.

„Evo?! Ty... ty kouříš na ulici?! Okamžitě to zahoď! Žena na ulici nekouří. Na ulici kouří... děvky!“ Jeho žena se ledově usmála.

„Tak v tom případě jsem děvka, kterou její manžel pozval do kavárny a pak hodinu telefonoval, aniž by s tou děvkou promluvil.“

Její hlas zněl nebezpečně a chlápek to poznal. A omluvil se. A mobil schoval. A pak šli pomalu přes náměstí, žena kouřila a chlápek do ní mluvil a mluvil...

Stála jsem na rohu, koukala za nimi a strašně jsem si přála být muškou jenom zlatou, abych slyšela a viděla, jak bude tahle předvánoční romance pokračovat, ale nakonec jsem šla domů dělat štědrovečerní bramborový salát...