Při zdravotnických reformách pamatujte na ty, o kterých se rozhoduje

1. březen 2004

Ve zdravotnictví přitvrzuje. Ministryně Marie Součková chce za každou cenu prosadit své záměry. Všemi prostředky se ale brání ti, které může navržená reforma připravit o peníze. Co nejvíc chybí, je racionální debata, která by dostala mocenský boj do pevných mantinelů veřejného zájmu.

Minulý týden sněmovna odložila návrh na stoprocentní přerozdělení pojistného. Ministryně také prosadila na koaliční poradě svůj záměr, jak regulovat síť nemocnic. K oběma krokům se vyjádřily pojišťovny, tripartita, poslanci. Jen běžný občan, který přitom celou zábavu platí, nerozumí, o co vlastně jde. Bude to k lepšímu, nebo k horšímu? Není zcela snadné porozumět a tím méně rozhodnout.

Jedině se snad na české zdravotnictví podívat novýma očima. Dosud se pořád mluvilo, jak reformy prospějí jednotlivým zájmovým skupinám - lékařům, lékárníkům, stomatologům, výrobcům a distributorům léků, velkým a malým nemocnicím, Všeobecné zdravotní pojišťovně a ostatním pojišťovnám, také ministerstvu a jednotlivým politickým stranám. Diskutovalo se, jestli je lépe systém posunout víc doprava, nebo doleva.

Jenže nejde o prospěch zájmových skupin, ani o to, aby se prosadila ta či o na ideologie. Jde snad o občana? Při této odpovědi už přihořívá, úplně to pravda ale také není. Ve skutečnosti jde jen o některé z nás.

Česko má solidární systém zdravotnictví, ti zámožnější přispívají těm, kdo nemají tolik peněz, aby za služby moderní medicíny zaplatili. Jenže zase není zdravotnictví sociální službou. Teoreticky je systémem pojištění, který může zaplatit každému extrémně drahé léčení, na které by jinak neměl a které mu často zachraňuje život. Protože ty opravdu drahé léčebné postupy stojí ročně několik milionů a na to by mělo v republice jen pár lidí.

Nejvíc tedy v systému jde o ty nejvíc nemocné. Je to trochu zkratka, ale právě jejich očima je nejvíc legitimní zdravotnický systém hodnotit. Těch, kteří mají vážné potíže s metabolismem, kteří trpí poruchami tvorby krve, nebo mají komplikované formy rakoviny, se totiž plánované změny dotknou nejvíce. Zákon o stoprocentním přerozdělení pojistného jim na první pohled může jen prospět. Dosud jsou totiž velmi nezvanými klienty všech pojišťoven. V průměru na ně pojišťovny od systému dostávají deset či dvacet tisíc korun ročně, pár promile toho, co stojí v nákladech. Pojišťovny se jich logicky chtějí zbavit, když se to řekne přímo. Ti opravdu nemocní tak ztrácejí možnost volby pojišťovny, nezájem či skrytá nevraživost úředníků jim komplikuje život. Většina jich proto skončí u největší VZP, která je tak nějak, byť se skřípajícími zuby, vzít musí.

Když se tedy navrhne stoprocentní přerozdělení pojistného podle věku pojištěnců, ztratí význam, aby si pojišťovny vybíraly pojištěnce podle věku. A když se zavede zajišťovací fond, ze kterého se budou platit pacienti, kteří ročně stojí na 300 tisíc korun, pojišťovny se nebudou zdráhat vážně nemocné přijímat. Zákon o síti zdravotnických zařízení, v podobě, jak ho navrhuje ministryně a spolu s ní i koaliční komise, naopak těžce nemocným neprospívá. Jeho cílem je omezit nabídku zdravotnických služeb. Ten krok je na místě, protože Česko má v mezinárodním srovnání skutečně příliš mnoho nemocnic i ambulantních specialistů. Nezbývá tedy, než některé vyškrtnout ze sítě. Protože pokud se nadbytečné kapacity zruší, může se zkvalitnit péče pro ty, kteří pomoc skutečně potřebují.

Způsob, který navrhuje ministryně, ale k takovému cíli nepovede. Za dva roky budou pojišťovny znovu uzavírat smlouvy se zdravotnickými zařízeními. Zdravotníci a zástupci pojišťoven se ovšem mohou domlouvat, jak chtějí, podle navrhovaného zákona ale nakonec rozhodne stát (u velkých nemocnic) a kraje (u malých nemocnic a ambulancí).

Budou státní či krajští úředníci hledět spíše na prospěch vážně nemocných, anebo budou chtít udržet pracovní místa v kraji či v celé republice? Odpověď je jednoznačná. Pokud návrh Součkové projde vládou i parlamentem, nic se nezruší, jen se posílí moc byrokracie.

Debata o zdravotnictví je možná složitá, zdravotnictví samo ale tak složité není. Stačí si uvědomit komu slouží. Z pohledu běžného zdravého občana - buď platíme zdravotní pojistné proto, abychom pomohli těm, kdo to bez nejmenší pochyby potřebují, anebo proto, aby měli pohodlný život přebyteční lékaři a úředníci pojišťoven, státu či krajů.

Spustit audio