Přichází Tycovo El Paso
Další z filmových příspěvků na téma romské problematiky nese název El Paso. Režisér Zdeněk Tyc se po úspěšných Smradech opět filmařsky vydává světa, který v celé řadě lidí vzbuzuje rozpaky. Podaří se mu zbořit, nebo alespoň narušit určitá tabu?
Tycův nový film El Paso přichází v době, kdy napětí eskaluje, média i politici se předhánějí v gestech a velkých slovech. Je to však komorní příběh a hlavně nabízí pohled na problematiku ze zcela opačné perspektivy, než je v poslední době zvykem. Z perspektivy té části romské menšiny, která vede relativně normální život ve většinové společnosti.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Příběh romské matky a jejích sedmi dětí, kteří se po smrti otce živitele ocitnou v ubytovně pro neplatiče, není smyšlený. Větší část scénáře čerpá ze skutečných událostí a otevírá pro mnohé možná překvapivý pohled na kritizované etnikum. El Paso se tak pohybuje ve dvou rovinách - v rovině dokumentu, která nás zavede do světa neplatičů a okraje společnosti, ale i do světa, kde válčí téměř bezmocný občan s nemilosrdnými byrokraty - a v rovině filmové výpovědi, která se snaží divákovi předestřít stylizovaný a okomentovaný obraz skutečné kauzy.
Co se oné "autentické roviny" týká, tu režisér i scénárista Tyc umí, což prokázal už ve Smradech. I tady mu jdou na ruku neherci - především Irena Horváthová a představitelé dětských rolí. Tvůrci se nesnaží malé Romy lakovat na bílo jako nějaké beránky, ale po vzoru Smradů jim ponechávají přirozenou živelnost a klackovství. Strohá kamera Patrika Hoznauera nic nepřikrášluje, nesnaží se hledat působivé obrazy, ale spíš zachytit "z ruky" divoké dění na place. Tycova úsporná a civilní režie má v takových momentech společné rysy s přístupem Bohdana Slámy: nedrat se kupředu a nechat mluvit samotné události. Bohužel zůstává jen u podobnosti, přirozené síle Slámových obrazů se El Paso přiblížit nedokáže, na to je místy až příliš schematické.
Zkušení herci přirozenost "naturščyků" výborně doplňují - od malých roliček až po ty hlavní. Především potěší souhra slečinkovsky afektované Lindy Rybové a naopak velmi zemitého Davida Prachaře, i vtipný investigativec-sukničkář Igora Chmely. Chemie funguje, El Paso po herecké stránce exceluje a nevykazuje žádné nesrovnalosti mezi profíky a amatéry. Za vážnou vadu snímku tak lze považovat právě ty části, kde se snaží komentovat a zobecňovat základní rysy česko-romského soužití. Zatímco rodinné vztahy u Horváthů jsou uvěřitelné, debaty mezi "gádži" na téma technokracie, xenofobie a lidská práva občas nepříjemně šustí papírem. Víc než v případě Smradů tu Zdeněk Tyc usiluje o širší přesah, ale výsledek je místy rozpačitý. I proto, že scénář nemá po záživném úvodu a nastolení problémů právě závratnou gradaci a určité situace se opakují - zejména rasistické ústrky od bílých Čechů. Kritické pohlavky diskriminující většinu někdy zacházejí zbytečně daleko, až do oblasti karikatury, což mi přijde v jinak uměřeném filmu vysloveně zbytečné. Podobně jako přehnané náznaky konspirace.
Hlavní otázku zodpovídá závěr. Čitelná a prostá metafora jízdy omlácenou dvanáctsettrojkou bez motoru klidně mohla zapůsobit jako laciný kýč, jenže díky kvalitní filmařině i hercům se bez vážných nehod spojí dokumentární složka s poselstvím o smíření a přijetí odlišnosti... a všechno do sebe zapadne. Nedá se říct, že by to sem tam v převodovce nezaskřípalo a z výfuku se nevalil čmoud, na to zpracovává El Paso až příliš ožehavé téma. Důležité je, že film navzdory morálním apelům nepůsobí jako rachotina bez motoru.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
