Připomíná nucená izolace život čerstvých rodičů na mateřské? Pár tipů na přežití a jak o koronaviru mluvit s malými dětmi

„Mně ta současná situace trochu připomíná minulý měsíc, kdy byli kluci nemocní a na střídačku jsem s nimi byla doma měsíc,“ vede paralelu k současné nucené izolaci celé společnosti Míša. Ale dodává, že je to samozřejmě úplně jiný pocit, když je doma kvůli nemoci dětí, která je jasná a popsaná, a kvůli hrozbě, která se každý den vyvíjí. Velký rozdíl je zejména v tom, že současná situace rozděluje i ten nejbližší okruh přátel, ale i samotné rodiny. Děti jsou na dlouhé týdny oddělené od svých prarodičů, od svých dětských kolektivů, od venkovních hřišť, na která se celou zimu těšily.

Obě mámy řeší, jak malým dětem vysvětlit, že musí nosit roušku, dokonce i když jde například o půlroční batole. U školkových dětí často pomůže rouška s oblíbeným hrdinou nebo i fakt, že při jejich výrobě pomáhají, a protože je nosí všichni, nosí je také. Rouška u malých dětí může mít ale i jeden nečekaný efekt: „Díky roušce mám jistotu, že když na něco syn sáhne, nedá si to hned do pusy, takže mám ještě relativně šanci mu umýt nebo utřít ruce.“ Je dobré si ale dát pozor na to, abychom přílišnou úzkostlivostí nevyvolávali v dětech paniku a strach z veřejného prostoru, shodují se.

Čtěte také

Vzkazy ze Samotky: Jak se vyrovnat s nejistotou a stresem ze ztráty práce?

Chránit své blízké nošením roušky je ale důležité i proto, že chráníme ty nejbližší. „My opatření dodržujeme v nejvyšší míře, protože tchán je po poměrně těžké operaci a astmatik a patří do nejvíce rizikové skupiny. Chodíme v rouškách, myjeme si ruce, jsme posledních 14 dní pouze doma a používáme na nákupy donáškovou službu,“ vyjmenovává každodenní rutinu Terka.

A jak situaci vnímají malé děti? „Povídáme si o tom, že je důležité pro mě sledovat zprávy a že se nyní nemůže dívat na pohádku. Na zprávy se většinou kouká se mnou, ale nebaví ho, tak si jde hrát, ale slyší to,“ říká Míša s tím, že se mu pak snaží zprávy vysvětlit, i když bez přílišných negativních podrobností. „Večer se ke mně syn při uspávání několikrát přitulil a řekl ‚neboj, mami, jsem u tebe a zvládneme to spolu‘, což mi otevřelo oči, jak i takhle malé, tří- nebo čtyřleté děti, situaci vnímají a vyrovnávají se s ní po svém,“ dodává osobní příklad Martina.