Profesor Jan Rypka a století Orientálního ústavu AV ČR

Dne 25. ledna 2022 si Orientální ústav Akademie věd ČR připomenul sto let od chvíle, kdy tehdejší Národní shromáždění Republiky československé přijalo zákon o zřízení ústavů orientálního a slovanského. O pět let později jmenoval prezident T. G. Masaryk mezi prvními 34 členy Orientálního ústavu též íránistu Jana Rypku (1886–1968). Jeho jméno možná není tak známé jako jména některých dalších „otců zakladatelů“, zejména chetitologa Bedřicha Hrozného, arabisty Aloise Musila nebo zakladatele naší egyptologie Františka Lexy, což však neznamená, že by byl menší jeho význam či odkaz.

Jan Rypka v rozhlasovém studiu (nedatováno)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Tento rodák z Kroměříže, pocházející ze skromných poměrů, vystudoval orientalistiku na Vídeňské univerzitě, kde roku 1910 získal doktorát, a poté pracoval v univerzitní knihtiskárně a věnoval se rovněž překládání z perštiny a turečtiny. Po vzniku Československa se v roce 1920 přestěhoval do Prahy, kde zprvu pracoval v univerzitní knihovně, ovšem již v roce 1924 se habilitoval a roku 1927 byl jmenován mimořádným a v roce 1930 řádným profesorem Karlovy univerzity, kde se stal v pohnutém roce 1939 děkanem Filozofické fakulty. Zcela zásadním je rovněž Rypkovo působení – a to nejen vědecké, ale rovněž organizační – v Orientálním ústavu, kde stál u zrodu vědeckého periodika Archiv orientální, které si vydobylo mezinárodní věhlas a vychází dodnes.

Rypkovou vědeckou doménou se stala především turecká a perská filologie, přičemž té první oblasti se věnoval zejména ve dvacátých letech, na počátku své vědecké dráhy. Sám, již jako etablovaný akademik, vzpomínal, že v dětství dostal sbírku pohádek Tisíc a jedna noc, přičemž tato kniha mocně podnítila jeho obrazotvornost. Skutečný Orient pak měl možnost poznat v dospělosti během svých dlouhodobých pobytů, a to zejména v Istanbulu v letech 1921–1922 a v letech 1934–1935 v Íránu, kde se mj. zúčastnil jako oficiální host tamní vládou pořádaných oslav tisíciletého výročí narození íránského národního básníka Firdausího. V poválečném období se podílel na znovuobnovení činnosti Filozofické fakulty a měl klíčový podíl na vzniku význačné kolektivní monografie Dějiny perské a tádžické literatury (vyšla ve dvou vydáních r. 1956 a 1963), která byla přeložena do řady jazyků (včetně perštiny) a získala si světový ohlas.

V roce 1952 se stal Rypka jedním z prvních vědců, kteří byli jmenování akademiky nově se formující Československé akademie věd. Byl pověstný svou pracovní disciplínou, ale též skromností. Jako dlouholetý pedagog měl zásadní podíl na úspěších české íránistiky, která v šedesátých letech zažívala své hvězdné chvíle – a patřila tak právem mezi „vlajkové lodi“ československé orientalistiky. Mezi Rypkovy žáky patřila mj. Věra Kubíčková Stivínová (1918–2009), nadaná a plodná překladatelka, která českému čtenáři zpřístupnila dlouhou řadu pokladů perského písemnictví, a Jiří Bečka (1915-2004), který se vedle tádžické literatury věnoval především historii českého poznávání islámského Orientu. Samostatnou – a nadmíru plodnou – kapitolou je pak Rypkovo dílo překladatelské (zejména překlady z díla perského klasika Nizámího, které vyšly pod názvem Sedm princezen a Chvály).

Rypkův osobní přístup k Orientu v mnoha ohledech předběhl svou dobu. Nejen, že Turecko a Írán měl možnost během dlouhodobých pobytů důkladně poznat a prožít, což v časech jeho studia zdaleka nebylo samozřejmostí (připomeňme si, že mnozí velcí arabisté 19. století nejenže do oblasti svého studia nikdy nezamířili, ale někteří – patrně – o to ani příliš nestáli), ale především jeho zájem o literaturu neustrnul u klasického, tedy středověkého, odkazu, ale zajímal se živě i o soudobou íránskou literaturu, což bylo pro filology staré školy zpravidla nemyslitelné. Navíc nejzářnějšího představitele nové íránské prózy Sádeka Hedájata (1903–1951) nejen studoval a překládal, ale pokládal jej za svého přítele. I pokud šlo o zpřístupňování poznatků široké veřejnosti, byl Rypka svým způsobem průkopníkem (spolu s dalším z „otců zakladatelů“, Aloisem Musilem, který psal dokonce dobrodružné knížky pro mládež z prostředí beduínů); na rozdíl od mnoha starších (a bohužel i mladších a zcela dnešních) akademiků nepokládal tuto nevděčnou misi za něco podřadného, co rád přenechá novinářům, cestovatelům a dobrodruhům, nýbrž se aktivně věnoval osvětě, čili dnešním slovníkem popularizaci vědy.

Jan Rypka (nedatováno)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Na tomto poli pak vyniká jeho půvabný „duchovní cestopis“ zvaný Íránský poutník. Nad stránkami této knihy si můžeme velmi dobře připomenout nejen Rypku akademika, ale především Rypku člověka. Ve svých působivých – a množstvím dobových fotografií doprovázených – vzpomínkách je erudovaný, ale také velmi osobní – a jeho slova, jimiž knihu otevírá, by si mohli vzít k srdci různí současní „experti“ přes „orientální témata“, jejichž mizivé porozumění tak často kráčí ruku v ruce se sebevědomým projevem a kategorickými soudy. Na straně šesté Rypka píše od srdce: „Ač jest mým úmyslem ukázat Írán co možná nejšíře, nechci podávat encyklopedii. Mně šlo o subjektivní prosvětlení se stránek nejméně známých a přece nejvýznačněji charakterizujících íránského člověka. Nemíní však má subjektivita jít tak daleko, abych bavil snůškou humoru a vtipu na účet zvyklostí vzácného a mně osobně milého národa. Tento způsob podání jest snazší tomu, kdo neznalost věci doplňuje evropskou povýšeností. Já naopak jsem shledal, že napřed třeba porozumět, a teprve potom, možno-li ještě, se ušklebovat.“

Jak již úvodem zaznělo, Orientální ústav AV ČR, který prof. Rypka spoluzakládal a podílel se na jeho formování, letos slaví sto let. Toto velké jubileum, které si připomíná s mottem Sto let sbližování kultur, přinese v průběhu celého roku 2022 dlouhou řadu aktivit, jimiž hodlá Orientální ústav nejen připomenout významné a pohnuté kapitoly své historie, ale hlavně vybraná témata či projekty, kterým se jeho vědečtí pracovníci v současné době věnují. Pracovníci ústavu tak připravili například dva cykly přednášek pro veřejnost, výstavu věnovanou starším dějinám české orientalistiky v galerii Věda a umění, mezinárodní konferenci k poznávání Orientu ve středoevropském kontextu aj. Bližší informace o všech těchto akcích i mnoha dalších nalezne zájemce na webových stránkách ústavu: www.orient.cas.cz