Regina Rázlová: Neumím hrát podle nápovědy
Herečka Regina Rázlová je v mnoha směrech výjimečná. Lákala ji filmová režie, v šedesátých letech byla posluchačkou čimelické filmové školy a záhy se etablovala jako originální herecká osobnost, z jejíhož projevu vždy vyzařovalo kouzlo západní kinohvězdy. Tímto darem se výrazně odlišovala od ostatních československých hereček.
Po roce 1990 se s výjimkou účinkování ve filmu Kolja na dvacet let zcela vytratila z uměleckého světa a až v roce 2014 jí Milan Hein nabídl angažmá ve svém Divadle Ungelt a od té doby patří k profilovým tvářím této scény. Od roku 2017 hraje také v Divadle na Vinohradech, dabuje, točí v televizi i v rozhlase, a dokonce se vrátila i k pedagogické činnosti na DAMU, kde již v sedmdesátých a osmdesátých letech učila. Hovořili jsme o stěžejních okamžicích jejího hereckého života a jejím současném působení na divadelních prknech.
Vystudovala jste produkci na Střední průmyslové škole filmové v Čimelicích. Chtěla jste pokračovat ve studiu tohoto oboru na FAMU?
Ano, předtím jsem ale úspěšně absolvovala přijímací zkoušky na herectví na DAMU, které se konaly dříve než na ostatní vysoké školy. Tím jsem získala vstupenku do světa dospělých.
Kteří kantoři vás na divadelní fakultě nejvíce ovlivnili?
Měla jsem štěstí, že mým ročníkovým pedagogem byl Miloš Nedbal, jehož považuji za jednoho z nejlepších učitelů herecké výchovy u nás. Všichni, kdo jsme prošli jeho rukama, na něho s úctou a vděčností vzpomínáme.
Začínala jste v Divadle Jaroslava Průchy na Kladně. Považujete za důležité, aby se začínající herečka šla rozehrát do oblastního divadla?
Myslím, že je úplně jedno, kde se rozehraje, protože záleží především na rolích, které dostane, a na režisérovi, jenž jí bude dostatečně rozumět, a to se mi v případě kladenského angažmá splnilo.
V polovině sedmdesátých let jste začala hostovat v Národním divadle, kde jste v Kočičí hře hrála Ilonu, dceru Erži Orbánové, což byla životní role Dany Medřické. Měla jste tedy možnost ji zblízka pozorovat při herecké práci. V čem vám imponovala?
Dana Medřická byla naprostý fenomén, který moc nejde napodobit. V tomto geniálním nastudování se totiž podařilo pozvednout celou hru o několik pater výše oproti původní předloze. S Danou Medřickou jsem ještě hrála ve hře Jana Jílka Můj hrad, sledovala jsem ji vždy s pokoru a byla jsem šťastná, že jsem se mohla s tak velkou herečkou na jevišti vůbec potkat.
Po přijetí angažmá v Národním divadle jste zde hrála na záskok Šumbalku v Našich furiantech pod režijním vedením Miroslava Macháčka a také Elektru v Oresteii, kterou režíroval Evald Schorm. Tito pánové byli velcí režiséři, avšak značně odlišného tvůrčího přístupu. Kdo z nich vám více konvenoval?
Oba pokládám za klenoty českého divadla, takže těžko mohu upřednostnit jednoho před druhým. Co se týče jejich odlišných přístupů, takhle rozdílní jsou režiséři dodnes: někteří nervně pobíhají, mluví nahlas a mávají rukama, a ti druzí to nedělají, mají prostě jinou povahu.
V roce 1969 započala vaše úspěšná filmová a televizní dráha, a sice hlavní dívčí rolí v komedii Utrpení mladého Boháčka, kde jste se svým nezaměnitelným typem okamžitě vepsala do paměti diváků. S Pavlem Landovským jste zde vytvořili zdánlivě nesourodou, a proto dokonale fungující komediální dvojici.
Pavel patřil mezi herce, které jsem měla postavené vysoko na piedestalu. Tehdy hrál v Činoherním klubu, stály se na něho fronty a my jako studenti jsme s úžasem zírali, jakým způsobem dokáže publikum chytnout pod krkem i za srdce.
Byl typem herce, který se při natáčení drží textu?
To nemohu říct, protože jiné filmování jsem s ním nezažila. V případě Utrpení mladého Boháčka však režisér František Filip důsledně zkoušel, a jestliže během tohoto procesu vyšlo najevo, že je třeba danou situaci pojmout verbálně jinak, zkoušeli jsme ji tak dlouho, až byla dokonale vybroušena.
Z plejády dalších rolí nelze opomenout modelku Hanu Bízovou ze seriálu 30 případů majora Zemana. Musela jste zde absolvovat několik náročných scén, například utonutí v Baltském moři v epizodě Modrá světla. Topili jste se s Jiřím Holým skutečně, nebo za vás padali do vody kaskadéři?
Vzhledem k tomu, že režisér Jiří Sequens byl naprostý perfekcionista a totéž vyžadoval od herců, museli jsme jít pod vodu sami, což bylo balancování na hranici života a smrti. Točilo se v zimě, všichni měli kulichy, šály a rukavice a Balt byl pekelně ledový. Přítomní potápěči nás upozorňovali, že nebudeme moci plavat, byť’ jsme oba byli schopní plavci. Veškeré oblečení, které jsme měli na sobě, včetně paruk, zimních čepic i bot totiž nasáklo mrazivou vodou a táhlo nás nekompromisně ke dnu, takže tady jsme dostali skutečně zabrat.
Vaším partnerem zde byl Jiří Holý, který disponoval podmanivým hlasem, a proto byl často obsazován v rozhlase i v dabingu.
Jiří byl vynikající herec, velký divadelní hráč a výborný kolega. Strávili jsme spolu několik let v angažmá v Divadle E. F. Buriana a musím říci, že s námi, o generaci mladšími, vycházel vždy dobře, protože uměl být přísný i laskavý zároveň.
Nejsem si úplně jistý, zda nynější nejmladší herecká generace vůbec zná jeho jméno.
Lze jen doufat, že dnešní studenti herectví vědí, kdo byli například Josef Vinklář nebo Ladislav Pešek. Divadelní výkony těchto bardů jsou nenávratně odvanuty ubíhajícím časem a staré filmy dnes mladí nesledují. Změnil se totiž způsob natáčení, nemyslím z hlediska technologie, ale výrazu, který je oproti dřívějšku mnohem klipovitější, a je třeba umět se soustředit na tempo onoho klipu.
Seriál 30 případů majora Zemana má mnoho příznivců, ale taky spoustu odpůrců. Jak jej hodnotíte vy?
Jako řemeslně perfektně odvedené dílo, což je především zásluha režiséra Jiřího Sequense, který byl výsostným profesionálem. A pokud se na něj někteří lidé dívají kriticky, mohou mít výhrady, nikoliv však k filmovému řemeslu. Koneckonců i scénáře některých současných světově slavných seriálů vykazují určité problémy úplně nesouvisející s filmařinou.
V roce 2014 jste se díky Milanu Heinovi po dvacetileté pauze vrátila zpět na divadelní prkna ve hře Kurtizána v Divadle Ungelt. To je něco ojedinělého. Znám totiž několik herců, kteří v určitém úseku svého života přestali hrát divadlo a doposud se k němu nevrátili, byť ve filmu, v televizi nebo v rozhlase pracují stále. Dala jste si nějaký čas na rozmyšlenou?
Ne, byla jsem rozhodnuta ihned. Když herci někdo důvěřuje natolik, že mu nabídne práci, a to zajímavou, je třeba si této důvěry vážit a není o čem přemýšlet.
S Milanem Heinem jste poté v Ungeltu hráli manželskou dvojici ve hře Mezi úterým a pátkem. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?
Odehráli jsme osmdesát báječných repríz, to byl krásný čas mého divadelního života. Užili jsme si i spoustu legrace, a když pak Jitka Čvančarová odcházela na mateřskou dovolenou, Milan rozhodl, že pro návrat inscenace jsme už tak trochu věkem přes čáru. Byli jsme z toho všichni upřímně smutní, ale měl pravdu, staří nemají hrát mladé.
Pohybovala jste se převážně na velkých divadelních scénách. Jak na vás působil genius loci intimního prostoru Divadla Ungelt?
Herec by měl umět technicky zacházet s různým prostorem a výsledkem by mělo být vždy dobré představení bez ohledu na velikost hlediště. Někde to dá větší práci než jinde, ale diváci v Ungeltu, kde je osmdesát osm míst, jsou hodni stejné úcty jako v Krušnohorském divadle v Teplicích, kam se jich vejde osm set. Všichni si zaslouží náš herecký dík za to, že přišli a koupili si lístek.
V Ungeltu není nápověda. Postrádáte ji?
Patřím mezi herce, kteří neumějí hrát podle nápovědy. To bych musela všeho nechat a jít za ní do portálu. Důležité je vždy dodržet smysl hrané situace, ledaže byste zapomněl, proč jste vůbec do divadla přišel. V tom vám ale ani nápověda není nic platná.
A když přijde neblaze proslulé herecké okno?
Jestli si nevzpomenu, jak se Pepa jmenuje příjmením, není v daný okamžik důležité. Musím ale vědět, proč zrovna Pepa na jevišti je a proč jsem tam já.
Vzpomínám si, že jste byla na obou derniérách her Ledňáček a Poslední romance, v nichž excelovala první dáma Ungeltu Alena Vránová. Je pro vás v něčem inspirativní?
Alenka Vránová je fantastická herečka, která v žádném případě nepotřebuje nápovědu, protože vždycky přesně ví, proč její figura přijde na scénu a co se tam bude odehrávat, a to mě na ní nejvíce fascinuje. Navíc je od pána boha obdařena úžasným darem naprosto dokonalého timingu, kdy dokáže takovým způsobem posadit odpověď nebo větu, že člověku v daný moment nezbyde nic jiného, než ji s obdivem a tichou závistí sledovat.
Nemohu nezmínit váš majstrštyk, jejž v Ungeltu hrajete, a sice stárnoucí Marlene Dietrich ve hře Miss Dietrich lituje. Jsem přesvědčen, že musíte být na konci představení úplně vysátá, i když tam paradoxně ležíte celou dobu v posteli.
To máte pravdu, protože se Simonou Postlerovou, která hraje moji dceru Mariu Rivu, se tady skutečně nešetříme a máme to představení životně rády! Někdy se holt stane, že herecký pánbůh na vás shlédne milostivě, a pak je z toho takový zázrak!
Celý rozhovor s Reginou Rázlovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
