Reportáže jsou o emocích. „Je to o sdělování toho, co objevuju. A to mě strašně baví,“ říká Světlana Lavičková, která slaví 40 let u mikrofonu
V jejím případě nikdy neplatí, že by na otázku řekla jen ano, nebo ne. Jinými slovy, je hovorná. Kromě toho, umí mluvit v barvách a přesvědčuje o tom posluchače neuvěřitelných 40 let. Rozhlasový mikrofon a Světlana Lavičková k sobě už zkrátka patří.
Do rozhlasu nastoupila pod jménem Říhová v roce 1975. „Kůzle po maturitě přiběhlo, zacvakalo kopýtky a řeklo svou první větu: Stanice Vltava uvádí stereofonní vysílání.“ S rozhlasovým mikrofonem se tedy kamarádí už 40. let. „A já to ani neoslavila!“
Reportáže jsou o emocích
Rozhlas má hluboko pod kůží a říká, že to, co na něm nejvíc miluje, je kouzlo okamžiku. „Když někam přijedu, uvědomím si, že se musím dívat očima posluchače a musím popsat to, co vidím. Je to o emocích a je to o objevování a sdělování toho, co objevuju. A to mě strašně baví.“
Holubí úlet
Světlana Lavičková nedělala nikdy nic jiného než rozhlas. Včetně jedné tříleté pauzy. „Měla jsem úlet do Rádia Rio, ale dobří holubi se vracejí a já jsem také přitáhla zpátky.“
Odchod prý nebyl úplně šťastný. „Týden potom, co jsem jim kývla, tak mě oslovil Karel Mastný, jestli nechci jít do Dobrého jitra. Já jsem tehdy strašně brečela, protože to byl můj cíl.“
Týmová práce
Po čase se jí ale stejně splnil a Světlana Lavičková vzpomíná na krásné období. „Každý týden jsme vysílali z jiného místa a hlavně tam člověk přišel na zajímavé lidi. Přišla jsem taky na to, že bych to nemohla dělat bez přenosových techniků.“ Je to prostě týmová práce.
A stejně je tomu u pořadu Výlety s Dvojkou, na které se poctivě připravuje. I když pokaždé jinak. „Na místo, které znám, je to jiná příprava, než tam, kde jsem nebyla.“ Jak dodává, takovou tu specialitku ale člověk stejně zjistí až na místě. „Tu když se mi podaří vykutat, tak to jsem nejšťastnější.“
V metru hlásí jiná paní
Na trase pražského metra A zní hlášení stanic. A je to hlasem Světlany Lavičkové. „To byla náhoda. Přišli za mnou s tím, že: pojďte nám tady něco načíst. Tak já jsem načetla a oni mi pak zavolali. To je všechno,“ vzpomíná Světlana Lavičková.
A s nadsázkou ještě dodává: „Nemocnice Motol, konečná stanice. To je moje vrcholné dílo.“ Svůj hlas při cestě metrem prý vnímá jako hlas nějaké jiné paní.
Ruka, která hladí
Rozhlas přitahoval Světlanu Lavičkovou už odmala. „Poslouchala jsem ho každé ráno, když jsem se vypravovala do školy. Ne že bych cvičila s rytmickou skupinou Jana Kalába. Pro mě bylo rádio zdroj informací a takové to pohlazení. Právě při Dobrém jitru nebo pohádkách a pěkné hře. A to platí do dneška.“
Jak se stalo, že se vybourala v balónu? Kdo byl jejím rozhlasovým vzorem? Co doma ráda dělá? Více uslyšíte v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka