Sirény, válka, hygienické režimy. Dnešní zpravodajství jsem zažil v předstihu, popisuje lékárník bez hranic

23. duben 2022

Na základě mise Lékařů bez hranic v Bangladéši vznikl cestopis roku Hlas větru, druhá kniha lékárníka Stanislava Havlíčka. „Situace uprchlíků v uprchlickém táboře v Bangladéši anebo později probíhající válka v Jemenu, to je přímý odraz toho, co dneska vidíme ve zpravodajství,“ ohlíží se. Jak své zkušenosti zpracoval?

Které další mise tedy následovaly?

Nejdřív jsem byl v Jižním Súdánu půl roku, o tom je kniha Syn buvola. A hned za rok jsem odjel právě do Bangladéše, což je ten příběh knihy Hlas větru. Pak jsem byl dvakrát v Jemenu, jednou těsně před covidem a jednou v tom vrcholícím covidu, obojí tedy v roce 2020. Na poslední misi jsem byl vloni v Palestině.

Čtěte také

U těch prvních, lišila se nějak realita od vašich představ?

Každá ta mise je rozhodně jiná a cokoliv se naučíte na té první, pak využijete v těch dalších, byť je to úplně něco jiného. Já jsem si vlastně žádné představy nedělal, vůbec jsem si nedovedl představit, co tam vlastně budu dělat a jak. Pomohlo mi to rozvinout své improvizační schopnosti.

Jakou úlohu má v misích Lékařů bez hranic farmaceut?

Stále důležitější úlohou lékárníka je dodržovat ty pořád se zpřísňující předpisy nakládání a zacházení s léčivými přípravky. To je vlastně ten hlavní důvod, proč je potřeba lékárník. No a ten druhý důvod jsou dovednosti, lékárnické schopnosti zařídit ty léky v pravý čas, čili to je ta logistická dovednost, ta předvídavost, objednávání, distribuce. A taky takové, říká se vážení na lékárnických vahách, ale v tomto případě to znamená nikoliv tu přesnost na vážkách, ale přesnost v tom přidělování toho správného počtu léčivých přípravků, aby to vydrželo co možná nejdéle.

K čemu je taková zkušenost užitečná pro vás? Tak rozvine se schopnost improvizace...

Čtěte také

Lékaři bez hranic jako organizace – kromě toho, že máme ty mise, máme ty projekty, poskytujeme zdravotní péči – tak jedna velká součást naší práce v těch zemích je také vzdělávání nějakých spolupracovníků.

Vyučujeme naše postupy, standardy, jejich dodržování. Shodou okolností se ukázalo jako velmi užitečné, že jsme tyto dovednosti měli – zejména třeba z projektu s ebolou nebo v cholerových situací, v projektech, kde se léčí cholera – takže jsme tyto hygienické režimy mohli nabídnout v tom rozvinutém období covidové pandemie, třeba tady v Čechách pro domovy sociální péče.

Takže my tam jezdíme učit naše spolupracovníky, ale z velké části se od nich učíme sami.

Může vás zkušenost s misí Lékařů bez hranic připravit na to, co momentálně prožíváme my – tedy naštěstí jen zprostředkovaně, ten nedaleký válečný konflikt?

Může a myslím si, že připraví. A není to jen ten válečný konflikt. Kniha Hlas větru je také o tom, jak v uprchlickém táboře probíhá řešení epidemie, tady konkrétně záškrtu. Já jsem se tam vlastně naučil pracovat s těmi pojmy jako číslo R, s odhady pandemického nebo epidemiologického vývoje. Ty hygienické režimy a všechny tyto věci ke mně vlastně přišly v předstihu dvou let, pak si je zažil celý svět ve formě covidu.

Čtěte také

A ta situace těch uprchlíků právě v uprchlickém táboře v Bangladéši anebo později probíhající válka v Jemenu, to je přímý odraz toho, co dneska vidíme ve zpravodajství. Já jsem to vlastně zažíval na vlastní kůži: sirény kvůli náletům, ochrana před raketovými útoky, soustředění v nějakém krytu a bezpečném místě.

Také výuka těch procesů: co dělat okamžitě, když se něco stane. Velmi užitečný myslím je náš výcvik v mass casualty plan, tady se tomu říká traumaplán, tedy zvládání krizové situace, když do nemocnice nebo zdravotnického zařízení najednou přibude velké množství zraněných – tak jejich třídění, tzv. triáž a rozhodování.

Z mé strany jako lékárníka ale také příprava podpory těm týmům, které se v jednotlivých fázích a skupinách o ty zraněné starají. Takže celková příprava, být na tu situaci připraven, předvídat ji a umět v ní reagovat s co nejmenším prodlením.

autoři: Vladimír Kroc , jkh
Spustit audio

Související