Skladba se mi musí líbit. Pokud k ní mám vztah, dokážu překlenout i stylové obtíže, říká operní pěvec Jan Martiník

3. srpen 2022

„Dobrý učitel zpěvu, zkrátka někdo, kdo pěvce hlídá a dokáže ho usadit „zpátky do kolejí“, je něco jako dobrý sportovní trenér,“ říká basista Jan Martiník. Ačkoliv kvůli práci přesídlil z Ostravy do Berlína, stále nedá dopustit na svou první učitelku zpěvu Elišku Pappovou. O kontrastu mezi hlasem a vzezřením pěvce, vztahu k Berlínu i ke skladbám, které zpívá, mluvil Jan Martiník ve Vizitce s Renátou Spisarovou.

Jan Martiník, operní pěvec

V dětství se před Janem Martiníkem otevírala dráha lékaře, nakonec se ale rozhodl pro operní zpěv. Dobře udělal: se svým znělým basem dnes patří k nejvýraznějším hlasům střední generace.

Na mezinárodní soutěži Jeleny Obrazcovové získal cenu za nejlepší provedení Čajkovského romance, ve čtyřiadvaceti letech se stal nejmladším finalistou Operalie Plácida Dominga a jako první Čech se v roce 2009 dostal do finále prestižní soutěže Cardiff Singer of the World. Rád a často chodí na Lysou horu, dnes je ale doma především v Berlíně, kde je v angažmá v tamní Státní opeře. Po prázdninách ovšem na nějakou dobu dostane volno a vidět a slyšet ho tak budeme moci na turné s Českou filharmonií, v Národním divadle, kde bude coby doktor Kolenatý obsazen do Věci Makropulos, a účastní se také natáčení Dvou vdov v útrobách Českého rozhlasu. V jeho Vizitce ovšem zazněly skladby napříč žánry, mezi nedávné oblíbence Jana Martiníka přibyl například i šansoniér Rudolf Pellar zpívající Blues o noční čekárně od Josefa Kainara.

Spustit audio

Související