Slánského právník Bartoš na skutečnou obhajobu rezignoval, postupoval jen podle zadání KSČ

Pozdější advokát Vladimír Bartoš (1909 až 1986) vystudoval reálné gymnázium a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Nejprve pracoval jako advokátní koncipient, od roku 1938 měl vlastní advokátní praxi.

Vladimír Bartoš, který v listopadu 1952 obhajoval před Státním soudem v Praze obžalovaného Rudolfa Slánského|foto:David Hertl, Český rozhlas

Za války byl několikrát vyslýchán gestapem, mimo jiné kvůli vyzvedávání peněz pro židovské občany.

V revolučních dnech května 1945 se účastnil bojů v Praze-Dejvicích. Jeho matka zemřela několik měsíců po konci války na následky válečného věznění. Politického života a dění se Bartoš dlouho neúčastnil, do KSČ vstoupil až v březnu 1948.

Patrně právě s jeho vstupem do KSČ souvisí i jeho rychlá kariéra a stal se jedním z vyhledávaných „obhájců“ v politických kauzách.

V květnu a červnu 1950 byl obhájcem Václava Dundra a Antonie Klenerové v procesu proti Miladě Horákové a jejím společníkům. V červenci 1951 byl u procesu s americkým novinářem Williamem Oatisem.

Na podzim 1952 zastupoval Rudolfa Slánského a Rudolfa Margolia v největším politickém monstrprocesu, ve kterém padlo 11 rozsudků smrti. Obhájce Bartoš postupoval zcela podle pokynů KSČ, na skutečnou obhajobu svých klientů v podstatě rezignoval a spíš jen mírnějšími slovy popisoval jejich trestnou činnost.

Odchod z advokacie

Shodou okolností hned v dalším roce (1953) obhajoval Bartoš Slánského bratra Richarda v takzvaném „procesu proti diplomatům“.

V prosinci 1953 to byla obhajoba komunistického funkcionáře Osvalda Závodského. I tento případ skončil trestem smrti.

Čtěte také

Léto 1951. Vlak svobody projel na Západ a Josef Urválek řečnil v politickém procesu proti lidem z agentury AP

Ještě v roce 1954 stál u soudu s Bedřichem Kopoldem, který byl opět odsouzen v procesu se skupinou důstojníků československé armády. Dostal 18 let odnětí svobody.

Bartoš byl v první polovině 50. let hodnocený jako jeden z nejlepších obhájců s tím, že má velmi dobré odborné a organizační schopnosti a velkou pracovní výkonnost.

Už v roce 1958 byl ale odvolán z funkce vedoucího Advokátní poradny č. 1 v Praze, údajně proto, že v životopisu zapřel svůj třídní původ.

Pracoval i v advokátní poradně v Praze 7, ale v roce 1965 musel na základě rozhodnutí vedení KSČ v souvislosti s rehabilitacemi nespravedlivě odsouzených v 50. letech, odejít z advokacie. Pracoval v Ústavu pro vzdělávání pracovníků ve stavebnictví.

Vladimír Bartoš byl nejpozději od června 1954 spolupracovníkem Státní bezpečnosti, podle historiků byla ale jeho spolupráce nejspíš delší, protože svazek byl staršího data.

V prosinci 1955 Státní bezpečnost spolupráci ukončila a svazek uložila do archivu, po téměř 30 letech byl skartován.

Celé Portréty si poslechněte v audiozáznamu.