Slečna, kterou kdysi zachránil, mu píše každé Vánoce. Za hrdinu se ale lékař záchranky nepovažuje

18. listopad 2017

Každá služba je jiná, nikdy neví, co ho čeká, má rád takzvané akutní případy a hlavně mu to připadá smysluplné. Takhle o své práci lékaře u záchranky mluví devětatřicetiletý Jaroslav Kratochvíl. Jezdit se záchrankou coby brigádník začal už jako student medicíny. Bavilo ho to a baví ho to prý pořád.

„Pracujeme v takzvaném rendez-vous systému, to znamená, že lékař jezdí malým osobním vozem a velkými sanitami jezdí sestřička nebo záchranář s řidičem. Setkáváme se na místě u pacienta. Význam to má takový, že k těm v uvozovkách jednodušším případům může jet samostatně záchranář nebo sestra a k těm, kde je potřeba lékař, jede lékař. O tom rozhoduje dispečink na základě zhodnocení toho volání na linku 155,“ popisuje Jaroslav Kratochvíl.

Lékaři vyjíždí například pacientům s dušností, bolestí na hrudi s podezřením na infarkt, k jakýmkoli poruchám vědomí nebo zástavám oběhu.

Výjezd ohlašuje pager a mobilní telefon. „Z toho se dozvíme základní informace a sejdeme se s kolegou záchranářem řidičem. Další informace dostaneme ještě do auta na tablet, který nám máme, a ještě z tiskárny vyleze informace v papírové podobě,“ vysvětluje.

Mnozí lidé vnímají záchranáře a lékaře v sanitách jako hrdiny. Jaroslav Kratochvíl však o prestiži své profese nepřemýšlí. „Jako hrdina si tedy nepřipadám, takto jsem o tom neuvažoval. Připadá mi, že jezdíme ke stále více případům, leckdy suplujeme práci primární zdravotnické péče, lidé nás volají, i když záchranka zapotřebí není. Tak nevím, jestli to naopak tu profesi trochu nedevalvuje, jestli někteří nejsou spíš naštvaní, že neustále musí uhýbat sanitkám a neustále jim něco houká pod okny. Já to určitě nedělám kvůli prestiži,“ říká.

Podstatné pro něj je, že ho práce baví. „Je to zajímavá práce. Mám rád překvapení, která samozřejmě nemusí být vždy milá, mám rád, že nikdy nevím, co ten den bude, baví mě starat se o pacienty v akutním stavu a přijde mi to smysluplné,“ komentuje.

Ne vždy je samozřejmě jeho práce příjemná. „Nerad jezdím k zemřelým, ohledávat, nemám radost, když nedopadne dobře resuscitace, nemám radost, když špatně dopadne zejména nějaké dítě nebo mladý člověk. Ale jak to dopadne, nevíte, když vyjíždíte, to k tomu patří,“ říká.

Navíc je řada momentů, které to negativní vynahradí. „Potěší vás, když vidíte, že jste někomu pomohli, že vám na místě poděkují. Mám pár lidí, kteří nás kontaktují ještě po letech. Třeba mladá slečna, kterou jsem kdysi resuscitoval, každé Vánoce napíše, to je samozřejmě moc hezké,“ uzavírá.

Všechny díly pořadu Co dělají najdete ZDE.

Spustit audio