Slováci a Maďaři v zápasnickém klinči

Tu v pátek letošního 21. srpna nemohl překročit maďarský prezident László Sólyom, protože to z vícera důvodů - například kvůli výročí invaze do Československa, které se v roce ´68 zúčatnily i maďarské jednotky - nepovažoval za vhodné slovenský premiér Robert Fico. Bývalý člen téže komunistické stany, která ony zmíněné maďarské vojáky před lety v Komárně vítala. Bylo by nekorektní připomínat slovenskému premiérovi tuto skutečnost, kdyby Fico učinil pokání, kdyby svého předlistopadového členství v KSČ litoval stejně upřímně jako například český premiér Jan Fischer. To se však nikdy nestlalo. Naopak, o listopadu ´89 Fico nikdy nic hezkého neřekl.

Ficovo chucpe mohlo namíchnout i nejednu mírnější povahu, natož radikálněji laděné jedince. Ale to je spíš jen slovenská potažmo československá úvaha. V Maďarsku v této souvislosti Ficova minulost nikoho nezajímá, zato o jeho praktickém přínosu ke slovensko-maďarským, v posledních letech mimořádně špatným vztahům se i tam ví až moc dobře. Věci teď zašly tak daleko, že na slovenské velvyslanectví v Budapešti v noci na středu kdosi hodil dvě zápalné lahve. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale pokud by se tento incident, který teď Maďaři pečlivě vyšetřují, stal rozbuškou něčeho vážnějšího mezi Bratislavou a Budapeští, byl by v tom Robert Fico až po uši.

Je sice pravda, že to ve slovensko-maďarských vztazích neklape už od začátku tohoto desetiletí, k definitivnímu zadrhnutí motoru ale došlo až po nástupu Ficovy koaliční vlády v létě 2006. Šéf nacionalistické Slovenské národní strany Ján Slota své návyky nezměnil ani coby Ficův koaliční partner a pokračoval tak s téměř železnou pravidelností v urážení Maďarů na obou stranách hranic. Tuto neblahou praxi měl naopak možnost doplnit o institucionální snahy utáhnout půlmilionové maďarské menšině na jižním Slovensku některé pomyslné kohoutky. Například když se jeho ministr školství pokoušel prosadit výlučně slovenské zeměpisné názvy v učebnicích pro maďarské žáky. Další zkouškou bude jazykový zákon, který od prvního září umožní trestat prohřešky proti slovenštině pokutou až pět tisíc eur.

Jak už to v takových případech bývá, bez viny není ani druhá strana. Vládu sice už léta tvoří socialisté a liberálové, čili ve srovnání s opozičním národně konzervativním Fideszem vůči sousedům umírněnější tvář Budapešti, do sousedních metropolí však zřetelně doléhají také hlasy opozice. A to nejen té parlamentní, ale i okrajové. Okrajové z hlediska mimoparlamentního postavení a hlavně ve smyslu jejích extrémních postojů. Pět let staré neúspěšné referendum o dvojím občanství pro Maďary žijící v sousedních zemích, které inicioval Fidesz (s nímž se mimochodem musí počítat od příštího roku jako s vládní silou), je neškodnou hříčkou ve srovnání s aktivitami strany Jobbik, která stojí za v současnosti nelegální existencí fašizoidní Maďarské gardy, jejímž úkolem je bránit maďarské zájmy i proti sousedním zemím.

Obavy politických špiček Slovenska z těchto projevů jsou oprávněné. Bratislavu ovšem dráždí už to, že i ona přívětivější, současná vládní tvář Budapešti chce pečovat o své krajany za hranicemi, což je naprosto legitimní ambice. Nejeden Čech uroní slzu, když slyší o nejistém osudu lužických Srbů. Představte si, že by v Sasku žilo půl milionu Čechů. Byla by k nim Praha lhostejná? Těžko.

Od doby, kdy Elie Wiesel, pocházející z maďarské části dnešního Rumunska, slyšel na své cestě do Osvietimi mluvit úředníky maďarsky naposledy na košickém nádraží, než transport pokračoval na sever k hranici se slovenským státem, se toho ve střední Evropě změnilo mnoho. Židé, kterých bylo šest milionů vyvražděno, jsou dnes vzácným kořením středoevropských společností, a po milionech Němců, kteří po staletí tvořili východní okraj německého osídlení, dnes v jejich původních domovech není skoro ani stopy. Maďaři ale, ač rovněž částečně zdecimováni v důsledku poválečných opatření, zůstali, kde byli. Maďarštinu tak uslyšíte běžně na ulici jak v Rumunsku, tak na Slovensku. Vzhledem k početnosti svých menšin v sousedních zemích jsou Maďaři a jejich sousedi odsouzeni ke koexistenci. Je na nich, zda budou žít ve vzájemném objetí, nebo nevraživém zápasnickém klinči.

Zdá se, že po středečním útoku na slovenskou ambasádu, který odsoudila nejen Bratislava, ale i nejvyšší představitelé Maďarska, včetně nedávno na Slovensku odmítnutého prezidenta Sólyoma, se bojovnost v prohlášeních politiků vytratila. Asi jim došlo, že už nejde jen o slova. Toto ochlazení horkých hlav na obou stranách hranic by mohlo přispět k návratu politických špiček k jednacímu stolu. Zpráva, že maďarský premiér Gordon Bajnai uvažuje o setkání se svým slovenským partnerem, kterou zveřejnila maďarská televize v úterý ještě před oním útokem na velvyslanectví v Budapešti, snad neskončila v Bratislavě v koši.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .