Šoa povídky českých autorů

Bylo zamračené chladné ráno, čtvrtek 16. října roku 1941. Prahou šel dlouhý zástup lidí s kufry plnými těch nejpodstatnějších osobních věcí. Kráčeli v davu, zmatení a vyděšení. Kráčeli na nádraží Bubny, kde měla začít jejich dlouhá pouť. Pro mnohé ta poslední. Právě odtud vyjel vůbec první transport Židů z českých zemí. Z takzvaného transportu A jich přežilo pouhých čtyřiadvacet.

V týdnu, kdy si připomínáme výročí prvního transportu, tak na Vltavě zazní například titulní povídka antologie od neznámého Antonína Kostky, která byla publikována ve Věstníku židovských náboženských obcí v roce 1963 a jako jediná zastupuje žánr fantastické literatury. Povídka je výlučná také svojí do krajnosti dovedenou kritikou vědomí židovského národa o vlastní výjimečnosti.

Dále se seznámíme s brněnským prozaikem Mirkem Elplem (1905–1960), který pracoval jako důlní inženýr a účastnil se protiválečného odboje. Na konci války byl vězněn, avšak podařilo se mu uprchnout a ukrývat se po sanatoriích, což mu zachránilo život. Povídka Legenda z roku dvaačtyřicátého byla otištěná v Židovské ročence 1956/1957. Označení „legenda“ v titulu nenese náhodou, můžeme ji chápat jako pojednání o životě mučednice v jeho vrcholné fázi. Židovská žena je vykreslena v pozdní fázi svého života – v době, kdy je již vyčerpána, uštvána, bez fyzických sil, a tudíž je jen málo schopna odporu. Ve chvíli prozření se bezbranná stařenka na pokraji sil mění ve vnitřně silnou ženu, odhodlanou vzdorovat absurditě nacismu.

V antologii i našem výběru se ovšem objeví i mnohem skloňovanější jméno. Zcela neznámá povídka Ladislava Fukse (1923–1994) byla publikována ve Věstníku židovských náboženských obcí roku 1962, tedy rok před jeho slavným knižním debutem Pan Theodor Mundstock. Modelový text situovaný do koncentračního tábora Oederan si neklade nároky na autentičnost, avšak dokonale evokuje atmosféru v lágru používaje přitom mystifikující paralelu k fotbalovému zápasu.

A nebude chybět ani zástupkyně ženské tvorby. Autorka povídky Ropucha Margit Herrmannová (1921–2013) rozvíjí téma mimořádnosti zcela obyčejných věcí a úkonů ve zvrácené realitě koncentračních táborů. Konkrétním vyjádřením je pak přítomnost tvora „zvenčí“ v prostoru ženského tábora, která zásadním způsobem narušuje známé prostředí.

Týdenní exkurz do časopisecké tvorby těch, kterých se holocaust dotkl nejvíce, ukazuje, jak rozdílně lze na toto temné období dějin nahlížet i jak podstatné je, že literatura takové náhledy poskytovala.