Součástí somálského divadelního představení je i malíř. Tvoří v záři reflektoru. Herce a jejich výkony ale nezaznamenává

Na Somaliland padla tma. Je už po večerních modlitbách a v malém sálu v centru Hargeysy má za chvíli začít divadelní představení. Židlí je tu tak čtyřicet. Nejsou srovnané v řadách, ale rozestavěné podél stěn, aby dějiště bylo uprostřed místnosti a všichni tak na něj viděli.

Součástí divadelní scény

Místa se pomalu zaplňují. Sedím ob jednu židli od dveří a přemýšlím, kdo z už přítomných bude hrát. Dostala jsem sice program. Ale obsazení bych na letáčku hledala marně. Tak jen vím, že představení se jmenuje Napsáno doma.

„Máš ráda poezii?“ ptá se mě mladý muž, který si sedl vedle. Abdirazak píše básně, stejně jako mnoho dalších Somálců. Poezie a řečnické umění jsou tu součástí kultury, ale i politiky. Abdirazak ale dnes nevystoupí jako autor, ale překladatel.

„Je to představení o naší zemi a lásce k ní. Spojuje v sobě poezii, tradiční tanec a zpěv tradičních písní. Středem je báseň člověka, který Somaliland opustil před mnoha lety, ale po čase se vrátil. Báseň v angličtině recituje Muna. Mojí rolí dnes je, abych ty verše překládal do somálštiny.“

Máme tu i malíře

Účinkujících bude devět. „Dva lidé budou recitovat, tři zpívat, jeden bubnovat a další dva tančit. A pak je tu malíř,“ popisuje Abdirazak.

Malíř má své místo jisté. V jednom z rohů má připravené plátno a svítí si na něj reflektorem.

Někdo zhasíná hlavní světlo a na místo toho se rozsvěcí dva reflektory. Principál nás vítá a uvádí, co se bude v následující necelé hodině dít. Pak odchází a muzikant začne bubnovat jednoduchou melodii, která bude propojovat jednotlivé scény.

Zapomínáme, že máme dost. Že nepotřebujeme víc.
úryvek ze somálské divadelní hry

Abdirazak si stoupá a vedle něj se staví dívka v dlouhých béžových splývavých šatech a stejně barevném hidžábu. Muna. Přednáší první sloku.

„Bylo to dávno, předávno. Kolik času uplynulo, co jsem tu byla naposledy?! Kdy farmáři sklízeli mandle, čerstvé mléko sbírali do džbánů,“ překládá Abdirazak.

Čtěte také

Neuznaná země uspořádala jeden z největších knižních festivalů v Africe už popatnácté. V nabídce byli Havel, Kundera i Čapek

Bosá dívka a mladík

Pak chvíli zase zní jenom buben, když tu se odvážně postaví jedna ze sedících a začne zpívat. Jiná dívka v černém se dává do tance. Je bosá. A netančí sama dlouho. Přidává se k ní mladík v džínách tričku a kostkované košili. Mají secvičenou choreografii a okolo sedící je povzbuzují tancem.

Žádná reprodukovaná hudba. Jen hlasy, tleskání, luskání prsty a bubnování.

Pak následují další verše, jejich překlad a zpěv další písně. Dvě dívky zase rozezpívají celou místnost. Kdo nezpívá, aspoň tleská nebo se pohupuje do rytmu. V příjemném přítmí se nikdo nemusí stydět. Jediný, kdo si celou dobu dělá to své, je malíř v koutě. Zatím není moc poznat, co to tvoří.

„Nevím proč. Někdy, nějak, zapomínáme proč. Zapomínáme, že máme dost. Že nepotřebujeme víc. Dost k žití, laskavý déšť, slunce, co přináší nám útěchu i milost,“ pokračuje Muna.

Protancovat se k závrati

Tanečnice má taneční sólo. Do zrychlujícího se rytmu bubnu si kleká a přitom prudce třese rameny. Pak si zase stoupá a roztáčí se tak, že by z toho jeden dostal závrať. Nebo aspoň já.

Somálské divadlo se v ničem moc nepodobá našemu pojetí představení|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

V poslední písni se ke zpěvačkám opět přidává většina sálu. A malíř po čtyřiceti pěti minutách dokončuje obraz. Je na něm portrét ženy s dítětem v šátku na zádech.

V její tváři se pak ztrácí jeden ze symbolů Somalilandu, památník občanské války. Při ní se Somaliland odtrhl od Somálska, aby navázal na svou čtyřdenní nezávislost z 60. let. Dodnes ale jeho suverenitu nikdo neuznal.