Sovětský svaz, náš vzor. Bohužel, vzpomíná Mojmír Stuchlík
Mojmír Stuchlík (1930) lyžoval už jako malý kluk na stráních v okolí Bítouchova nedaleko Semil. Do prvního sportovního klubu přišel v Semilech a v roce 1946 byl poprvé na přeborech České obce sokolské – skákal na vypůjčených lyžích a skončil druhý.
Úspěšné sportovní výsledky mu nakonec zajistily i vojnu mezi dalšími sportovci – a vlastně už reprezentanty: „Začali mi posílat pozvánky na velké závody. Harrachov, Liberec, Špindlerův Mlýn, Bánská Bystrica… Jen na samé osmdesátimetrové můstky.“ Kvalifikace na zimní olympijské hry v roce 1956 mu málem utekla – zatímco jeho kamarádi trénovali, on byl na ozdravném pobytu po nemoci: „První skok jsem měl v kvalifikaci nejdelší, druhý také dlouhá, ale hrábl jsem rukou do sněhu, takže to bylo jakoby s pádem. Přesto jsem byl v kvalifikaci druhý. Kamarády, kteří poctivě trénovali a na kvalifikaci se připravovali, jsem porazil. Tím jsem se kvalifikoval do přípravy na olympiádu.“
Definitivní slovo o jeho účasti mělo padnout po závodech v Rakousku, kde se ale při jednom ze skoků zranil. Z nemocnice v Innsbrucku utekl, aby mohl pokračovat v závodech. Nakonec se dělil s dalším závodníkem o druhé a třetí místo a měl tak definitivně potvrzeno, že na olympiádu může vyrazit. Byl konec ledna 1956 a sportovci z celého světa se sešli v italské Cortině dAmpezzo. O umístění tehdy dvaceti pětiletého Mojmíra Stuchlíka se nakonec rozhodlo v tréninku: „Byl to poslední trénink, silný nárazový vítr. Všichni jsme čekali nahoře na věži, kdy dají povolení k dalším skokům. Nespustili to, naopak, všichni skokani dostali pokyn snést lyže dolů a skončit. Jen Sověti ne. Ti měli dva trenéry, jejich jména nikdy nezapomenu, protože mi zkazili olympiádu: Chymičev a Děmentěv. Rusové museli i v tom počasí skočit, a protože my jsme byli pod jejich velkým vlivem, tak náš trenér řekl, že zkusíme skočit taky. Měl jsem smůlu, chytil mne zrovna ten poryv větru, odneslo mne to z osy skoku k číslům, tam byl starý neupravený doskok, nějaký zářez, vyvrkla se mi tam noha v kotníku. Dojel jsem, zastavil, okamžitě jsem věděl, co se stalo, tak jsem nahoru zařval: Je to v prdeli.“
Se zraněným kotníkem putoval Mojmír Stuchlík k ošetření: „Odvezli mne na hotel a kotník mi ledovali. Měli jsme doktora Macha, byl primářem chirurgie na Bulovce, kromě ledu mi dával i nějaké injekce, aby se vstřebávala krev, kotník byl napuchlý… Přišel den závodu, naložili mne do Tatry 603 a až k můstku se dalo dojet po silnici. Tam mi stáhli kalhoty, lékař mi dal několik injekcí a povídá: Jestli si teď tady tu nohu ulomíš, tak o tom nebudeš ani vědět. No a s tím jsem šel po schodech nahoru na můstek. Ono to ani nebolelo, v prvním skoku to ještě šlo, byl jsem po prvním kole osmnáctý. Pak ale přestaly injekce působit, noha se zbláznila a já si nemohl tu „podat“, jak se říká…“
V celkovém pořadí tak Mojmír Stuchlík skončil na olympijských hrách dvacátý osmý. „Když jsme se pak po letech scházeli coby bývalí olympionici, tak trenér, když měl trochu upito, říkal: Já vím, ty se na mne zlobíš, ty mi nemůžeš odpustit, že jsem ti zkazil olympiádu. Ale bohužel bylo to tak.“
O sportovním úspěchu se tedy hovořit nemohlo, nicméně vzpomínky na olympiádu z roku 1956 zůstávají v pamětní Mojmíra Stuchlíka dodnes: „Ve společenské místnosti jsme měli televizi, chodit jsem nemohl, nikam jsem nesměl, tak jsem seděl a koukal s nohou na stole a jedl při tom pomeranče. Také jsem v životě neměl – byly správně zralé, slupka byla krásně odfouklá, jen jste do toho píchli prstem a šly krásně loupat. Každý den nám jich dávali mísu.“
Vynikající lyžař Dukly Liberec a reprezentant Československa Mojmír Stuchlík pracoval po odchodu z armády jako strojní zámečník v Technometře Semily. Za své politické angažmá v roce 1968 a nesouhlas s okupací byl v letech normalizace z práce vyhozen.
Po listopadu 1989 byl řadu místostarostou Semil – a všichni ho mají v paměti jako výborného a velice skromného člověka, který se nikdy nebál bojovat za správnou věc, když byl o ní přesvědčen. Jako jediný občan Semil, který kdy startoval na olympijských hrách, byl v roce 2000 vyhlášen Sportovcem 20. století města Semily a o deset let později zvolen do Síně slávy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
