Špatná zpráva - mzdy se zvýšily!

15. březen 2004

Šest celých a sedm desetin procenta. Nad tím číslem by se mělo radovat srdce každého z Čechů, protože z pohledu všedního dne není žádné důležitější. Tento údaj říká, o kolik vzrostly loňské reálné mzdy proti roku 2002, minulý týden to oznámil sám statistický úřad. Průměrný český zaměstnanec tak bral měsíčně 16 tisíc 917 korun před zdaněním, zatímco v roce 2002 bral 15 tisíc 707.

Přitom je velmi pravděpodobné, že skutečné mzdy dosahují ještě výš. Existují přece také černé mzdy, které se vyplácejí, když chtějí podniky obejít daňový předpis. Ve statistice také jsou pouze podniky nad dvacet zaměstnanců a to může výslednou částku rovněž nějakým směrem posunout.

Číslo šest celých a sedm desetin procenta je tedy důležité, navíc je ale radostné. Tak nerostly reálné mzdy v Česku od roku 1996 a pokud by zvolené tempo pokračovalo ještě příštích deset let, platy se víc než zdvojnásobí. V roce 2012 bychom brali - a to v průměru - nějakých třicet tisíc měsíčně. Zvláštní na tom je, že se nikdo neraduje.

Lze to přičíst přirozené skepsi a nevděčnosti českého národa. Když se zvyšuje můj plat, beru to jako samozřejmost, spíše jako drobnou splátku toho, co mi svět už dlouhá léta byl stejně dlužen. Divné by bylo, kdyby se mi plat nezvýšil. Mnohé naznačuje i připomínka roku 1996. V následujícím roce se muselo škrtat ve státním rozpočtu, ekonomika propadla recesi a mzdy šly dolů. Nečeká nás i teď něco stejně hrozného? Tento propad by přece mohl nastat už letos. Pokud člověk něčeho dosáhne a ihned u něho převládnou obavy, že svůj zisk ztratí, je to pozoruhodná vlastnost a svědčí o nízkém sebevědomí.

Zřejmě je to ale v Česku vlastnost hodně rozšířená. Dokazují to průzkumy Eurostatu, podle kterých jsou Češi právě dnes nejskeptičtější ze všech kandidátských zemí - a to ve chvíli, kdy jejich mzdy rostou tak, jak se to většině sousedních národů ani nezdá.

Pochopitelnější už je, že se neradují podnikatelé. Těm vyšší mzdy ubírají na zisku, musí propouštět zaměstnance a někdy i omezovat výrobu. V této chvíli to pro ně ale nemůže být tak kruté, protože experti předních bank upozorňují, že růst mezd je tentokrát podložen i růstem produktivity.

Nespokojení musí být pochopitelně také nezaměstnaní. Těm brání vyšší mzdy najít práci. Jejich stížnost už je víc oprávněná. Z pohledu trhu práce se děje něco opravdu nezvyklého. Mzdy rostou všude rovnoměrně, dokonce i v krajích kde nezaměstnanost překročila patnáct procent, tedy je opravdu krizová. Znamená to, že v Česku nefungují tržní zákony - normálně se v krajích, kde je nouze o práci, mzdy snižují. U nás ne, a proto nezaměstnanost dál poroste. Vysoké mzdy jsou málo příznivá zpráva pro postižené regiony.

Možným důvodem paradoxu vysokých platů v severních Čechách a na severní Moravě může přitom být podpora, kterou tyto regiony dostávají od vlády - třeba z miliard, které jsou na revitalizaci, sanaci ohrožených podniků, anebo na investiční pobídky. Jde prostě o vyhozené peníze. Pokud tomu tak, je, skepse Čechů je oprávněná. Třeba svým šestým smyslem tuší zradu, která je v příznivých číslech skrytá.

V údajích o růstu platů je skryta ještě jedna obecná informace. Daleko rychleji rostou mzdy státních zaměstnanců - úředníků, učitelů, zdravotníků, policistů a vojáků. Pokud v roce 2002 bral zaměstnanec soukromé sféry v průměru o sedm stovek víc než pracovník ve veřejném sektoru, loni to bylo víc už jen o sto padesát korun.

Přitom je ve většině států běžné, že soukromý sektor platí o poznání víc než stát. Výjimkou jsou země, které mají silnou socialistickou tradici či úctu ke státu, konkrétně Francie, nebo Švédsko. Tudíž by se dalo hned polemizovat, jestli zrovna k českému státu je třeba mít zvlášť velkou úctu a také - jestli je česká ekonomika opravdu dost silná, aby si mohla dovolit podobný socialismus. Druhá námitka skutečně zasahuje cíl. Loňský schodek státního rozpočtu byl o 65 miliard korun vyšší než ten před loňský. Jde o nepředstavitelné číslo. Pětina z něho šla na zvýšení platů státních zaměstnanců. Není třeba dál rozvádět. Příliš rozhazujeme - a netýká se to rodinných nákupů v supermarketech, ale hospodaření ministrů.

Máme tedy řadu důvodu se děsit. Měli bychom se ale děsit opravdu? Asi to není potřeba. Když se peníze dostanou do rukou běžným lidem, obvykle vědí, jak s nimi nejlépe naložit. V průměru to vědí lépe než stát. Jsme tedy bohatí a využijme příležitost k investicím - do budoucnosti vlastní nebo našich dětí. A doplňme to veřejným tlakem na vládu, ať přece jen kontroluje své výdaje, ať jich není moc a jsou efektivní. Potom se žádný rok 1997 opakovat nemusí a porosteme dál.

Spustit audio