Špatné svědomí kvůli ministryni školství

28. listopad 2003

To jsme se zase pobavili. Ministryně školství Petra Buzková podstoupila kosmetickou operaci a šest poslanců to komentovalo na úrovni čtvrté cenové skupiny. Odpovědi poslali na adresu Blesku a ten je také otiskl. Citace ale převzala i seriózní média, která vulgární připomínky publikovala pod záminkou morálního rozhořčení.

Nač s takovou historkou ztrácet čas. Se slečnou Marplovou od Agathy Christie můžeme říci: ať je vulgárním poslancům i senzacechtivým novinářům útěchou jejich špatné svědomí. I když pět ze šesti zákonodárců asi nemá ani to, protože nenašli odvahu jít se ministryni omluvit.

Tím by se to uzavřít dalo, kdyby sněmovna nemusela mít špatné svědomí ještě z jiného důvodu, než z přihlouplého sexismu některých svých členů. Tento druhý důvod je dobré připomenout, když je příležitost.

Jak to, že se představitelích vzdělávacího resortu začne mluvit až ve chvíli, kdy vyjde skandální článek v Blesku, a jak to, že se o školství nemluví prakticky vůbec? Země Komenského se prostě mění na něco jiného a člověk se raději vzdá ambice nazvat současné poměry nějakým přiléhavým jménem. Důležitější je najít odpověď na otázky, jestli se dá s tupou přezíravostí vůči školství vůbec něco dělat.

I když - mohli bychom si vzít příklad z toho poslance, který přiznal svou chybu a kterého teď utěšují výčitky svědomí. Stejně špatné svědomí můžeme mít ze stavu školství, pokud vymyslíme, jak svou chybu napravit.

Co tedy chybí? Dosud platí komunistický zákon o vzdělávání. Mladí lidé nemohou volit střední školu, na kterou by chtěli jít studovat. A když chtějí na univerzitu, jsou podrobeni ponižujícímu systému zkoušek, jakoby svým studiem neprospívali celé společnosti. Plných pět procent populace je vyčleněno hned v první třídě do zvláštních škol a tím je jim hned zpočátku znemožněno dosáhnout jen trochu slušného vzdělání. Navíc to má rasový podtext, protože mezi vyčleněnými převažují Romové.

Dalo by se pokračovat, že učitelé berou peníze podle odsloužených let a nikoli podle kvality své práce. A skončit by se mohlo tím, že výdaje na vzdělávání poklesly počátkem nového století a jsou dosud hluboko pod úrovní vyspělých zemí. To všechno jsme zanedbali. Nemohou za to jen jednotliví ministři, premiéři a poslanci, ale celá společnost, všichni, kdo k tak zásadnímu problému mlčí. Všichni, kdo se věnují jen okamžitému konzumu, nebo trapnému vtipkování, místo aby přemýšleli, jak společnost změnit, aby v ní každý našel svou perspektivu. Vzdělání je přitom prakticky jedinou metodou. Ministryně se většinu nedostatků snaží napravit. Samozřejmě s jistými výjimkami, jak svědčí její snaha udržet velmi problematický systém přijímacích zkoušek na střední i vysoké školy. Svůj záměr ale prosazuje jen velmi těžko přes všeobecný nezájem politiků všech barev.

Nedávno jsme si mohli všimnout několika drobných událostí, které věští změnu k lepšímu. Dokončuje se experiment, který by měl zavést do praxe rámcové programy - jejich účelem je dát školám možnost psát samostatně vlastní osnovy. Sněmovna už projednává zákon o pedagogických pracovnících, který umožní zavést kariérní řád.

V připomínkovém řízení už je skutečný školský zákon, který konečně nahradí ten starý z roku 1984. Rozšiřuje se program vyrovnávacích ročníků, které připravují žáky z nižších sociálních vrstev na vstup do základních škol.

Proč se žádný z těchto námětů nedostal na titulní stránky a do novinových vyjádření poslanců? Jenom takovým způsobem by dílčí aktivity ministerstva mohly přerůst v reformní proud, který by změnil vzdělávací systém a spolu s ním, i když pomalu, celou společnost. Pokud se tak nestane, všechny dobře míněné snahy o reformu ustrnou na mělčinách pohodlnosti a nezájmu v samotné resortu.

Každý ví, že takové úvahy jsou čirý idealismus a že politikům i většině lidí jde především o osobní moc. Špatné svědomí ale musí mít každý, kdo nevyužil možnost změnit svět k lepšímu.

Spustit audio