Sprostý zločinec Josef Knap
Jeho jméno mělo být vymazáno z české literatury – nejlépe „navždy“, jak to tenkrát psali autoři článků v Rudém právu. Nepovedlo se: Jiří Knap se mezi spisovatele vrátil nedlouho poté, co byl vymazán.
Život Josef Knapa začal 28. července 1900 v Podůlší u Jičína. Přišel na svět jako první syn, ale jinak sedmé z deseti dětí v rodině drobného zemědělce. Proti zvyklostem se nestal dědicem hospodářství: rodiče vyslyšeli přání učitelů a poslali chlapce studovat. Odmaturoval na gymnáziu v Jičíně a následovala studia filosofických fakult Univerzity Karlovy a Komenského univerzity v Bratislavě, kde roku 1924 získal doktorát.
O rok později byl na šest měsíců na vojně a poté se stal vědeckým pracovníkem divadelního oddělení Národního muzea v Praze, kde byl až do okamžiku svého zatčení. A především psal. Josef Knap od dětství pracoval na hospodářství svých rodičů a znalost venkovského života se promítla do jeho tvorby.
Přispíval do řady periodik (Lidové noviny, Literární noviny, Lidová demokracie, Zemědělské noviny, Venkov). Ve dvacátých letech redigoval Knap s Janem Knobem, Františkem Křelinou, Václavem Prokůpkem revue Sever a východ vydávanou v Turnově. Zaměřena byla na původní poezii, prózu, drama, literární kritiku a historii.
Nejvydávanější český spisovatel
Knapův první román Ztracené jaro (1923) je zapomenut – ale už o tři roky později vychází mladému autorovi román Réva na zdi, kterým opravdu vstupuje do české literatury. Citlivým způsobem v něm Knap popsal generační změny na venkově a složité vztahy v selských rodinách.
Zařadil se tak mezi ruralisty; sám ale přitom tohle škatulkování neměl rád. Preferoval termíny „literáti české půdy“ nebo „básníci selství“. Knap viděl jádro národního společenství v rodové sounáležitosti, v koloběhu rolníkova života a sepětí člověka s přírodou. Ve vztahu lidí k půdě hledal i nevyčerpatelný zdroj mravních jistot.
Dlouhá léta, i coby úspěšný spisovatel, pravidelně zajížděl do rodného Podůlší pomáhat rodičům na jejich usedlosti. V meziválečném období patřil k nejvydávanějším českým prozaikům. Vydal kolem třiceti prací a mnohá díla byla přeložena do italštiny, švédštiny a polštiny.
O jak respektovanou osobnost se v případě Knapa jednalo, svědčí, že když byly v Praze v květnu 1939 pohřbívány ostatky Karla Hynka Máchy, vyzdvižené v „německých“ Litoměřicích, nesli básníkovu rakev František Sekanina, Josef Hora, Jaroslav Seifert, František Halas, František Kropáč – a Josef Knap.
Sprostý zločinec
Přestože za války musel Knap z muzea odejít a byl nuceně nasazen v jedné továrně, to nejhorší přišlo po válce: jako mnozí další spisovatelé, i Knap se ocitl mimo hlavní proud budovatelské literatury, nadšeně zpívající ódy na sovětské osvoboditele. V srpnu 1951 byl přímo na svém pracovišti v archivu Národního muzea zatčen a v červenci 1952 v Brně odsouzen k jedenácti letům vězení jako představitel „prvorepublikové literární reakce ve službách kapitálu“.
Byl souzen s dalšími básníky a katolicky zaměřenými spisovateli, například Václavem Prokůpkem nebo Františkem Křelinou v procesu s „klerofašistickou odnoží Zelené internacionály jako její přisluhovač“. Komunistická justice se tak chtěla vypořádat s nepoddajnými spisovateli, kteří zdůrazňováním vztahu hospodáře k půdě a katolickým tónem svých prací ohrožovali jednu z dalších etap ovládnutí společnosti: združstevňování, tedy likvidaci soukromého zemědělství. I proto označil prokurátor před soudem Knapa a další spisovatel za „sprosté zločince“.
Jak se vrátit do literatury
Nakonec byl Knap kvůli těžké nemoci propuštěn na amnestii v srpnu 1955. Podařilo se mu sehnat práci externího spolupracovníka Památníku národního písemnictví. Když smlouva vypršela, pomáhal na stavbách. V roce 1960 odešel do důchodu a věnoval se literární práci. Patřil k nemnoha, kteří se mohli „vrátit“ do české literatury. Vydával reedice svých předválečných prací, psal knihy z dějin divadelnictví i nové prózy.
Roku 1967 byl rehabilitován; o roku později, v březnu 1968, si mohl v rozhovoru pro Zemědělské noviny postěžovat: „Když jsme byli odsouzeni, psaly o tom noviny v dlouhých článcích způsobem, jak se tenkrát psalo. Když po patnácti letech Nejvyšší soud rozsudek zrušil a zprostil nás obžaloby, směly o tom napsat jediné Literární noviny několik zastrčených řádků.“
V roce 1969 dostal od norského krále Olava V. medaili sv. Olava za propagaci severské literatury. Roku 1970 mu vyšla nová sbírka povídek Čas kopřiv; knížka, která jej znovu uvrhla do nemilosti u komunistických normalizátorů. Poté, co vyšla, byla část nákladu zničena a dílo zakázáno. Důvodem byl mimo jiné způsob, jakým Knap – zcela věrně – popsal například kolektivizaci zemědělství v padesátých letech. Josef Knap zemřel v prosinci roku 1973, pohřben je v Železnici u Jičína.
Kam s ním?
Knapovy vzpomínky posmrtně vyšly pod názvem Bez poslední kapitoly – poprvé v Římě v roce 1983, podruhé v roce 1988 v samizdatové edici Česká expedice ve zkrácené verzi s názvem Vítr ve starých stromech. Kompletní vydání vyšlo v roce 1997.
Historik Martin C. Putna tehdy napsal: „Knap se směl už ve druhé polovině 50. let vrátit zpět k intelektuální práci. Již roku 1958, kdy většina jeho přátel ještě „seděla“, vydal Knap knihu o divadelnickém rodu Zöllnerových a poté až do smrti nepřestal publikovat reedice svých předválečných próz, další knihy z dějin divadelnictví i prózy nové. Byl přijat do Svazu spisovatelů a dokonce zvolen do jeho výboru.
Z toho vyplývá charakter Knapových pamětí: nebyly určeny, jako vzpomínky Kalistovy, Fučíkovy či Václava Černého, pro šuplík a pro exil, případně pro čas svobody. Knap je chtěl vydat v socialistickém Československu a jimi se definitivně vřadit zpět do oficiálních dějin literatury. To proto tolik vzpomíná na „pokrokové“ spisovatele, o nichž nemá kloudně, co by řekl, kromě „i já jsem se s nimi přátelsky stýkal“. To proto mlčí o oficiálně prokletém ruralismu. To proto si opakovaně stýská, jak nešťastně se prvorepubliková literatura rozdělila na ostře vyhraněné proudy.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
