Stačí elán a poctivá práce. Během koronavirové krize si založil venkovskou hospůdku

Ve vesnici Hněvkovice se 350 obyvateli si v červnu uprostřed koronavirové krize otevřel hospodu Josef Zronek. Možná je to jediný člověk v Česku, kdo v takové době začal podnikat v těžce zkoušeném oboru, navíc na venkově, kde hospody zanikají jedna za druhou, a v obci, kde není žádná turistická zajímavost. Dokonce ani fotbalové hřiště tam už nemají. Josef Zronek navíc ani nikdy hospodu neměl a nikdy v ní nepracoval.  Vůbec si však nepřipouští, že by mu to nefungovalo. 

„Lidi koukali, když mi přivezli 33 tun štěrku a za tři dny jsem to lopatou naložil a na kolečku sem navozil,“ říká hostinský před patrovou budovou, ve které byla kdysi škola. „Před pár lety to bylo na prodej za rozumnou cenu, tak jsem to vzal.“ 

Josef Zronek je stavař, mnoho let se živil jako tesař a zchátralý dům přestavěl na hospodu skoro sám. Dřevěnou terasu na vysokých sloupcích musí ještě dokončit, stoly v hospodě a bytelné vstupní dveře už ale dodělal.

„Když jdou chlapi z hospody pěkně zeširoka, tak si bouchnou a tyhle dveře to musejí vydržet,“ směje se čtyřicátník, který se narodil kousek odsud v hájence a skoro každého tady zná.

Začal budovat před epidemií

Ve výčepu sedí chlapi u dvou stolů a hostinský čepuje. Je pátek a musí se otáčet, stoly jsou obsazené i v druhé místnosti a před hospodou sedí skupina turistů. Na barové židli se loučí se svobodou Radek a připíjí si s nastávajícím švagrem Jindrou.

Čtěte také

„Hospodský je velký nadšenec, ale začal to budovat už před epidemií, takže to měl v plánu otevřít tak jako tak.“ Mládenec zvedá sklenici a připíjí si s budoucím švagrem. „Pivo tu má dobré, všechno nové čisté, uvidíme, jak mu to půjde.“Chlapi si dají ještě jedno, chytnou vousatého tchána a společně mizí ve tmě.

Časem přibude možná i jídlo a ubytování

„Já Pepíka trochu znám,“ říká po ránu se sklenicí v ruce ještě v prázdném výčepu Milan Vincenc. „Dokázal velkou věc, ale je to oběť. Vzdal se práce, daně, sociální za něj platila žena a pořád tady dřel.“

Hospodský má ale další plány. Když mu to půjde, přistaví v patře penzion. Zatím v hospodě nevaří, má tu jen malou kuchyň, ale když bude zájem, nepovažuje to za problém. „Jsem stavař, kuchyň přistavím,“ říká tak lehce, jako by to byla ta nejsnazší věc na světě.

Hospodský je povoláním tesař a je to vidět

Hlavní je odhodlání a podpora rodiny

„Když se lidí snaží něco dělat pořádně, třeba v hospodě, tak to dokážou. Nevidím v tom problém,“ říká přesvědčivě hostinský, který na hospodě makal celý rok a přestal kvůli tomu dělat tesařinu.

„Za měsíc jsem vyčepoval dvacet pět sudů piva. To není moc, ale lidi i pijí i míchané nápoje, mám tu kávu. Už to začíná generovat peníze, jde to,“ odpovídá na námitky, že v této době začínat s hospodou na venkově je šílenství. „Taky mám skvělou partnerku, která do toho šla se mnou, bez ní by to nešlo.“

Místo zkulturnil

Čtěte také

O víkendu už začíná být hospoda pravidelně plná.  Zajde tam s manželem i chalupářka Eva Kučerová a hostinskému dává velké šance. „Umí to s lidmi, to je vidět, jak mluví, jak se pohybuje.  Navíc to místo pro lidi zkulturnil.  Ke všemu na takhle malé vesnici. “

Hospoda zatím nemá jméno, chybí vývěsní štít a na Josefa Zronka čeká ještě hodně práce.  Počítá s tím a o úspěchu nepochybuje.  „Zase řeknu to samé. Když pracujete, berete to vážně a snažíte se to dělat pořádně, tak to prostě musí jít.“

autoři: Ľubomír Smatana , prh
Spustit audio

Související