Státní podnik

Potřeboval jsem si z jisté knihy okopírovat tři stránky. V 21. století velmi jednoduchá věc. Kopírky jsou totiž v řadě různých obchodů a institucí. Po cestě jsem měl jednu z nich: knihovnu. Byla první na ráně. Zaklepal jsem, vešel jsem a vznesl dotaz, zda kopírují. Milá paní řekla, že ano a hned z jaké knihy by to mělo být. Z tašky jsem vytáhl publikaci a jal se hledat příslušné stránky. Jaké však bylo mé překvapení, když milá knihovnice namítla, že z téhle knihy mi nic ofotit nemůže, protože nepochází z jejich knihovny. Kopírují jen pro studijní účely z knih, které patří knihovně.

Než jsem se vzmohl na další otázku, paní mne s omluvným úsměvem nasměrovala do dětského oddělení v prvním patře. Ona tam dole stejně kopírku nemá.

Zaujat věcí, vydal jsem se tedy do prvního patra. Opět jsem zaklepal, vešel a vznesl dotaz, zda kopírují. Poučen z přízemí, přidal jsem informaci, že bych rád kopie stránek knihy, kterou si nesu s sebou.

I tato paní byla milá. Sice se ošívala, že to nejde, protože takové je nařízení shora, ale nakonec ji mé prosebné pohledy obměkčily.
- Co je to za knihu?
- Dějiny Ostravy.
- Ukažte... Á, vy máte to nové vydání. To my tady nemáme. Je mi líto, ale z této knihy vám nic ofotit nemůžu...

Normální člověk si asi řekne, že kšeft je kšeft, a že milá knihovnice právě jeden odmítla. Když pak ale ještě dodala: nezlobte se, my jsme státní podnik, už jsem se na nic neptal. Vše bylo v tu chvíli jasné.