„Střílel do vzduchu, aby všechny neustále motivoval“ – vyšla kniha o režisérovi Zdeňku Pospíšilovi

Co přivedlo vedoucí Nakladatelství JAMU Kláru Hanákovou k výzkumu, jehož výsledkem je bezmála pětisetstránková kniha Pospa…? Režisérem Zdeňkem Pospíšilem (1944-1993) se začala zabývat v roce 2009, kdy se s kolegy na JAMU rozhodli prozkoumat tvorbu brněnských studiových divadel v 70. a 80. letech. Autorka tehdy analyzovala inscenaci Na Pohádku máje. „Posléze jsem spolupracovala s Petrem Oslzlým na knize, která byla věnována Divadlu na provázku od roku 1972, kdy se divadlo profesionalizovalo, až do roku 1980, což byl shodou okolností rok, kdy Pospíšil emigroval do Švýcarska,“ vysvětluje Hanáková. Už tehdy se zrodil nápad na monografii o Zdeňku Pospíšilovi, která by zahrnovala i jeho švýcarskou éru a porevoluční působení v Hudebním divadle v Karlíně.

Monografie vypráví příběh životní a umělecké dráhy Zdeňka Pospíšila, ale je i katalogem jeho inscenací. Autorka čerpala zejména z archivu Divadla Husa na provázku a archivu Národního divadla Brno, protože sem bylo studiové divadlo od roku 1978 administrativně přičleněno. „Vycházela jsem i z Pospíšilovy pozůstalosti, která se nachází u jeho poslední partnerky Lenky Loubalové,“ vypočítává Hanáková. Pozůstalost poskytla cenné prameny o Pospíšilově působení ve Švýcarsku, v Hudebním divadle v Karlíně i ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. „To je velmi vzácné, protože zdejší archiv vzal zasvé při velkých povodních v roce 1997.“ Posloužily i osobní archivy pamětníků a Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea v Brně, Divadelní ústav v Praze a Národní digitální knihovna.

Z knihy POSPA… životní a umělecká dráha režiséra Zdeňka Pospíšila|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas

Zdeněk Pospíšil nastoupil v roce 1963 do prvního ročníku znovuobnoveného oboru režie na Divadelní fakultě JAMU. Na doporučení svých pedagogů se dostal do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, a to rok před absolutoriem, tedy na podzim 1967. Své první inscenace podepisoval uměleckým pseudonymem Artur Morten. Mezi jeho tehdejší úspěšné počiny řadí Hanáková Kainarovu Zlatovlásku a Horváthovy Povídky z vídeňského lesa.

V knize Pospa… můžeme číst i Goldflamovu charakteristiku: „Zdeněk Pospíšil byl také bojovníkem, ale jiného typu. Neustále soutěžil, kdo s koho. Byl v něm skautský, junácký duch, jeho mladí svěřenci ze Studia ho uctívali jako modlu, chodil s poplašňákem, střílel do vzduchu, aby všechny neustále motivoval. Byl rváčem, zápasníkem, motorem, který se často  zmocňoval jednoduchých příběhů a přetvářel je v dobrodružství, napětí, romance písněmi, byly to trefy přímo do srdce.“

Vznik Husy na provázku

Pospíšilovými spolužáky na JAMU byli Peter Scherhaufer a Eva Tálská. Pod vedením svého pedagoga Bořivoje Srby, který formuloval program tzv. nepravidelné dramaturgie, všichni tři v roce 1967 založili divadlo Husa na provázku. „Cílem vzniku divadla bylo vytvořit platformu pro tyto čerstvé absolventy režie, aby zde mohli svobodně realizovat svůj tvůrčí program,“ vysvětluje Hanáková. „Divadlo našlo působiště v brněnském Domě umění a zprvu působilo na amatérské bázi, profesionalizovat se jim podařilo až v roce 1972. Z názvu však muselo zmizet slůvko „Husa“, neboť lidé spontánně připisovali na plakáty čárku nad „a“ a taky „k“ a dokreslovali šibeničky.“ Zahajovací premiérou byla komponovaná inscenace z textů Milana Uhdeho Panta rei aneb Dějiny národu českého v kostce a jednoaktovka Výběrčí, která byla zároveň Pospíšilovou absolventskou inscenací na JAMU.

Čtěte také

Zabili, zabili chlapa z Koločavy... Balada pro banditu ke sto letům od smrti Nikoly Šuhaje

„Pospíšil zde režíroval celkem 18 inscenací, z toho čtyři vznikly ve spolupráci s Dětským studiem, které v roce 1975 při divadle založil,“ vypráví teatroložka. „Soustředil se zejména na inscenace literárních textů, které svým charakterem nebo svými hrdiny často spadaly do okruhu povinné školní četby. Důraz kladl zejména na příběh a jeho vyznění. Často inscenace ozvláštňoval přidáním nějakého rámce, který původní příběh umožňoval nahlížet jiným, odlišným způsobem: ironicky, z odstupu… Velice charakteristická je pro něj i ojedinělá práce s rekvizitami, které v inscenacích nabývaly nových, metaforických významů. Například Balada pro banditu se celá odehrávala na obrovské kládě, která se postupně měnila v hospodský pult, postel, stůl. Další významnou rekvizitu zde představovala kytara, která vedle své původní funkce trampského nástroje představovala chvílemi pušky, kosu, vražednou sekyru, dítě v peřince, četníka, tělo muže a podobně.“

Zdeněk Pospíšil do svých inscenací rád zapojoval obecenstvo a vytvářel atmosféru pospolitosti. Zvýšený důraz kladl i na hudební složku, častou součástí jeho inscenací byly písně.

Fenomén Balady pro banditu

Čím byla – a vlastně stále je – tak specifická Balada pro banditu? Od premiéry uplynulo více než 45 let a stále je to fenomén, ovšemže i díky rozhlasovému a filmovému ztvárnění. Teatroložka vysvětluje, že se tvůrci snažili zbavit Nikolu romantizujícího nánosu. „Podařilo se to i díky tomu, že vdova po Ivanu Olbrachtovi jim odmítla poskytnout autorská práva. Příběh byl tedy rekonstruován na základě autentických novinových zpráv. Nikola se stává zbojníkem z nutnosti. Důležitou roli sehrálo i to, že inscenace byla udělána jako trampské posezení u ohně, kdy si lidé na tento příběh vzpomínají a s kytarami si o něm zpívají písně. Vlastně si ho sehrají formou divadla na divadle. Diváci seděli na praktikáblech, které byly stejně jako scéna pokryty celtou. To prostředí trampingu bylo lidem strašně blízké.“

Zaujali také nadaní herci: Miroslav Donutil a teprve šestnáctiletá Iva Bittová, kterou Pospíšil pro tuto inscenaci objevil a angažoval ji v Divadle na provázku. Písně Miloše Štědroně byly inspirovány westernovým a country stylem, ale i folkem, popem a jazzem. Staly se z nich šlágry a přežívaly u táborových ohňů a za normalizace i v Antidiskotékách Jiřího Černého.

Klára Hanáková píše o Pospíšilově režijním „principu neustálé přítomnosti všech účinkujících na scéně včetně interakcí s kolegy“. Rozvíjeli jej i další režiséři a stal se jedním z charakteristických rysů Divadla na provázku. „Pomáhá to také vypořádat se s omezením prostoru. Musíme si uvědomit, že hráli ve výstavní síni, ne na klasickém divadelním jevišti, kde by bylo vytvořeno zákulisí, kudy by herci mohli odcházet.“

Dětské studio a jeho absolventi

V roce 1975 Zdeněk Pospíšil založil Dětské studio, a to jako generační divadlo, kde se děti měly stát spolutvůrci inscenací. „Děti byly rozděleny do tří kategorií podle věku a dále dle pokročilosti. Jednotlivé inscenace byly určeny vždy těm divákům, kteří věkově odpovídali dětským aktérům. Děti absolvovaly vzdělávání v nejrůznějších divadelních a estetických disciplínách,“ vysvětluje Hanáková. Pospíšil v Dětském studiu uvedl čtyři inscenace, mezi nimi Nikolku – dětskou verzi Balady pro banditu. „Pracovalo se v ní s ručně vyrobenými loutkami z košťat, které děti zastupovaly v emotivně vypjatých scénách, například když se tam měl někdo líbat…“ Dalším významným titulem byl Bramborový den aneb Objevení Ameriky – jedna z Pospíšilových nejslavnějších inscenací, pro niž napsal scénář František Brüstl. „Tento muzikál ze studentského prostředí byl srovnáván se Starci na chmelu.“

Dětským studiem prošli například Václav Svoboda, Mojmír Maděryč, Petr Maláč, Václav Vostarek, Iva Volánková, sourozenci Špalkovi… „Jedním ze záměrů bylo vychovat si budoucí herecký arzenál pro dospělý soubor,“ upřesňuje teatroložka.

Že v divadle něco nejde? Neexistuje

„Pospíšil tvrdil, že v divadle neexistuje slovo ‚nejde‘, že všechno je možné. Dával lidem obrovské množství impulzů. Byl hnací organizační silou a nebýt jeho, divadlo Husa na provázku by asi vůbec nevzniklo. Z hlediska režie byl výjimečný schopností hrát si a myslet originálním způsobem,“ objasňuje Hanáková.

„Svého dramatika našel především v Milanovi Uhdem, kterému svým jménem pokryl tři hry. Byla to Profesionální žena, Balada pro banditu a Na Pohádku máje. A spolupracoval s ním i posléze ve švýcarském exilu. Z hudebních skladatelů začal spolupracovat s Františkem Emmertem, ale od Balady pro banditu se jeho dvorním skladatelem stal Miloš Štědroň.“ Z herců nejčastěji obsazoval Jiřího Pechu, ale jeho kmenovým hercem se stal především Miroslav Donutil, dále Iva Bittová, Pavel Zatloukal a Vladimír Hauser.

Švýcarský exil

Proč se Pospíšil navzdory svým uměleckým úspěchům rozhodl emigrovat do Švýcarska? – „Nejdůležitějším impulzem byla obava z vyzrazení spolupráce s Milanem Uhdem, která zesílila po Chartě 77. Jako další důvody uváděl smrt svého otce, který podle něj zemřel za záhadných okolností v nemocnici, a zákaz některých svých inscenací. Další roli sehrálo to, že do čela Divadla na provázku byl dosazen komunistický šéf, takže i tady se prostor pro svobodnou tvorbu zužoval. K urychlení odchodu ze země přispěl i incident v Lednici, kdy Pospíšil fyzicky inzultoval bývalého vysokého místního funkcionáře, takže mu hrozilo trestní stíhání a odebrání pasu,“ shrnuje Hanáková.

K Pospíšilovým celoživotním koníčkům patřilo jachtaření, ale kvůli odchodu na Západ si pořídil vlastní jachtu a stal se členem jachtařského svazu. Členové svazu totiž mohli vycestovat do Jugoslávie.

V exilu však režisér úspěšný nebyl. „Ve Švýcarsku ani běžná divadla nebyla tehdy moc finančně podporována od státu a obcí. Takže posléze se soustředili na inscenace pro děti, s nimiž objížděli švýcarské školy. Bylo to postaveno na jedné herečce a loutkách.“ Vedle toho Pospíšil pracoval v podniku Nagra, kde kalibroval magnetofony, prodával po rodinách kominíčky – postavičky inspirované Spejblem, kraslice, dělal klauna v obchodním centru a tak dále.

Po listopadu 1989 se Zdeněk Pospíšil vrátil domů a stal se ředitelem Hudebního divadla v Karlíně. Jak ale říká autorka monografie: Jeho dávný sen o velkém muzikálovém divadle se nyní proměnil v noční můru. V roce 1993 se Pospíšil pokusil o sebevraždu zastřelením, na jehož následky později zemřel. V závěru rozhovoru Klára Hanáková uvažuje o důvodech, které vyústily v osobní tragédii.