Studenti konzervatoře Duncan centre jsou osobnosti, zapracovat ale musíme na odvaze při hledání autorského přístupu, říká ředitel Petr Tyc

Petr Tyc vystudoval pražskou taneční konzervatoř, choreografii na HAMU a zkušenosti sbíral také na studijních a pracovních pobytech v Londýně a v New Yorku. Vedl baletní soubor v libereckém divadle, je autorem vlastních choreografií a autorských představení a nyní nově stojí v čele letos třicetileté taneční konzervatoře Duncan centre. Jeho trajektorie směrem vzhůru se tak zdá být jasná a přímá, zdání ale klame. Za Tycův příklon k tanci prý totiž může náhoda.

Performance studentů konzervatoře Duncan centre o taneční kritice|foto:Linda Průšová

Když mu bylo pět let, na klavír ho začala učit korepetitorka z Národního divadla. A protože malý Petr chvíli neposeděl, doporučila jeho rodičům, aby synka poslali do taneční přípravky. „Dnes to vnímám tak, že tanec si vybral mě, nikoliv já tanec. Konzervatoř jsem si ale užíval, bavilo mě navazovat kontakty, setkávat se s herci nebo hudebníky,” vzpomíná na dobu osmdesátých let. „Stejně tak bych ale mohl tehdy dělat cokoliv jiného, mě prostě zajímalo všechno,” dodává.

Od tanečního divadla k minimalismu a zpět

Touha po širších obzorech a autorském vyjádření se u něj projevila vcelku brzy, okolo sedmnáctého roku si uvědomil, že to, co vidí na baletním jevišti, jej tolik nezajímá. Oslovovalo ho současné umění, sám také začal tvořit. Z oboru by byl možná nadobro odešel, kdyby nenarazil na Pražský komorní balet Pavla Šmoka. Tanec, živé divadlo a cesty do zahraničí – to byl nejen v Tycových očích úplně jiný svět. Když pak udělal ke Šmokovi konkurz, neváhal ani minutu a dal mu přednost před souborem Národního divadla, kde ve výběrovém řízení uspěl taktéž.

Čtěte také

Třicet let formuje osobnosti současného tance. Jak si stojí Duncan centre před volbou nového vedení?

V Pražském komorním baletu tančil až do začátku devadesátých let, pak přišly časy spojené s Rambert Dance Company v Londýně a newyorská stáž u slavného tanečníka Merce Cunninghama (1919 - 2009). Jeho baletní technika, založená na minimalistickém pojetí tance jako dostatečně silného vyjadřovacího prostředku, Tycovi rozšířila obzory. „Nebylo mi to cizí a ovlivnilo mě to, doma jsem pak pod dojmem z této stáže tvořil. Postupně jsem se ale začal vracet k tanečnímu divadlu. Jednak proto, že mě vždycky zajímalo o trochu víc, a pak i proto, že minimalismus u nás neměl dostatečné publikum.”

Ve Vizitce mluvil detailně o autorské inscenaci Mirka aneb Hra tělem, kterou před dvaceti lety vytvořil pro brněnské HaDivadlo a kterou dodnes řadí ke svým nejzdařilejším kusům na pomezí tanečního, pohybového a činoherního divadla. Z jeho vyprávění a popisu vnímání uměleckého světa jako prostoru seskládaného ze střípků různých oborů je zřejmé, jakým směrem chce studenty Duncan centra vést.

Čtěte také

Na výuku herectví bych si rozhodně troufla. Umím předat to, co jsem si sama vydřela, říká Eliška Křenková

Školu vycházející z pevných základů daných principy tvorby Isadory Duncan, která dbala zejména na silnou osobnost tanečníků a tanečnic a jejich volnou mysl, by rád obohatil o předměty, jež studentům rozšíří umělecký kontext. „Musíme zapracovat na jejich mentální připravenosti i připravenosti po stránce uměleckého a myšlenkového rozhledu. Právě odvážné hledání přístupu k tvorbě a interpretaci jim pomůže etablovat se a být v současném světě tanečního divadla úspěšnými. Důležitá je ale i technická vybavenost našich studentů. Máme zodpovědnost za to, aby obstáli, a chceme na ní pracovat. Ne všichni studenti se totiž stanou schopnými tvůrci a choreografy.“

I proto k výuce přizval například mezinárodně úspěšnou tanečnici Terezu Ondrovou, uměleckého ředitele Studia Hrdinů Jana Horáka, který bude se studenty trénovat tvorbu kompaktního jevištního díla, anebo Michala Pěchoučka a Jiřího Četnického z pražské UMPRUM. S Pěchoučkem a také s kurátorem Národní galerie Michalem Novotným se už studenti pustili do společného projektu. Výsledný film se bude promítat v rámci narozeninových oslav školy.