Téma Auditoria: Boj za práva Afroameričanů a Rozhlas – 70. až 90. léta

28. květen 2021

Vítejte v druhé části série o Rozhlasu a Afroameričanech. Ta první se věnovala období od 50. do konce 60. let, do pražského jara. Jak se proměnilo informování o rasových problémech v USA během normalizace? A jak se změnila sama strategie afroamerických emancipačních hnutí po smrti Martina Luthera Kinga? Vydejte se s námi po stopách rozhlasového archivu od 70. let až do roku 1992.

Čtěte také

První část seriálu se nesla v duchu probouzejícího se hnutí za práva Afroameričanů v USA, které mělo svůj volný protějšek v emancipujícím se zahraničním zpravodajství tehdejšího Československého rozhlasu. Jedná se samozřejmě o nadsázku: zatímco Afroameričané bojovali o desegregaci škol a čelili násilnostem od Kukluxklanu, čeští reportéři se zbavovali závislosti na sovětských informačních zdrojích a začali se sami vydávat do zahraničí, jmenovitě pak do Spojených států.

Přestože se jedná o dva procesy, které spolu na první pohled nesouvisí, společnou půdu našly právě ve svém vzájemném setkání. Obzvláště reportáže Karla Kyncla se nesly v lehkém a snad až optimistickém duchu, a to i když byly o závažných tématech, a euforie pražského jara se tak mohla potkat s euforií amerických 60. let, kde i přes tvrdé zákroky proti černošským demonstracím přeci jen vládli skoro 10 let demokratičtí prezidenti a lepší zítřky se tak mohly zdát pro Afroameričany a lidskoprávní aktivisty na dosah.

70. léta: Obrat o 180 stupňů a disidenti Západu

Logo

Nastupující dekády předznamenal už dramatický konec 60. let. V USA se nesla léta 1967 a 1968 ve znamení mohutných a ničivých rasových nepokojů, v roce 1968 pak byl spáchán atentát na Martina Luthera Kinga. S koncem mandátu demokratického prezidenta Lyndona B. Johnsona a nástupem republikána Richarda Nixona v roce 1969 zároveň došlo k obratu, kterému se občas říká „konzervativní revoluce“. Série republikánských prezidentů, kteří měli pro lidskoprávní a emancipační hnutí o poznání menší pochopení než demokrati, pak pokračovala přes prezidenty Forda, Reagana a Bushe až do roku 1993.

Logo

Protože se mnohé osobnosti afroamerického hnutí nechtěly nebo nedokázaly ztotožnit s vlastní vládou,  hledaly podporu v zahraničí. Nepřekvapí potom, že podobně jako mnoho jiných západoevropských intelektuálů v té době začaly vzhlížet k východnímu bloku. To byl i případ Angely Davisové, marxistické filozofky a později i komunistky. V roce 1970 se zapletla do ozbrojeného přepadení, které skončilo několika zastřelenými. Ona sama se ho neúčastnila, ale zbraně útočníků byly pořízeny jejím jménem – na čas se tak stala nejhledanější osobou v USA a prezident Nixon ji dokonce nazval teroristkou. Davisová byla dopadena a strávila rok a půl ve vězení, než byla osvobozena. Po jejím zatčení se zvedla mezinárodní vlna podpory a Davisová po svém propuštění absolvovala i turné po východní Evropě. Z té doby se v Rozhlase zachovalo několik nahrávek.

Do stejné kategorie osobností patří i hluboce angažovaný zpěvák a herec Paul Robeson. Toho odpor proti americkému otrokářskému dědictví přivedl k velkým sympatiím pro komunismus a nakonec k veřejné podpoře Sovětského svazu. Když při osobní audienci nepřesvědčil prezidenta Trumana o nutnosti zakázat lynčování, musel vzít s povděkem alespoň Leninovou cenou. Následující nahrávka je profilovým pořadem z roku 1980.

Značnou pozornost si získala i osobnost pastora Benjamina Chavise. Ten se stal nedobrovolně součástí tzv. „wilmingtonské desítky“. Jednalo se o skupinu Afroameričanů, kteří byli odsouzeni v součtu na 282 let, a to na základě krajně nespolehlivých svědectví. Přečinem pak měly být „konspirování“ a žhářství. Kauza byla už ve své době vnímána jako mimořádná nespravedlnost, Amnesty International wilmingtonskou desítku dokonce prohlásila za politické vězně. Všichni byli postupem času propuštěni, omilostněni a rehabilitováni. Případu se věnovala velká pozornost i v československém éteru.

„A u vás bijete černochy“

Celá kauza má navíc dvě pikantní okolnosti. Jednak se vzedmula v období prezidentství Jimmyho Cartera, jediného demokrata, který přerušil šňůru konzervativních republikánů. Carter byl v zahraniční politice velkým advokátem lidských práv, nicméně tento případ ho poškodil jak mezinárodně, tak v domácí politice. Jeho sovětští protějšci mu na jeho výzvy zkrátka mohli odpovědět, že „u vás bijete černochy“ (idiom údajně vznikl právě s touto kauzou). Nicméně právě od východního bloku byla taková kritika obzvláště pokrytecká, protože i když v té době podepsal Helsinské dohody, stále zavíral vlastní občany a disidenty. Dobovou rétoriku dobře ilustrují úvodní pasáže následujícího pořadu, věnovaného jinak Benjaminu Chavisovi.

Taková rétorika ale vypovídá víc o samotném Československu než o hnutí za práva Afroameričanů, a to přestože mnozí z nich byli sympatizanti východního bloku (ne však Benjamin Chavis). Veškerým příkořím a nespravedlnostem, kterých se dopustily Spojené státy, samozřejmě normalizační Československý rozhlas rád popřál sluchu.

Logo

Zde je dobré uvést, v čem se situace Rozhlasu oproti 60. letům změnila. Už 30. srpna 1968 vyšlo usnesení vlády č. 292 o „mimořádných opatřeních ke kontrole prostředků hromadných informací“, kterým se obnovila cenzura. Mnoho osobností dobrovolně odešlo (třeba Karel Kyncl do televize), asi třetina zaměstnanců pak byla vyloučena. Napříště měly být všechny pořady schváleny šéfredaktorem, vedoucím redakce a redaktorem, jinak nemohly být vysílány. Tím se ve výsledku zajistila dostatečná konformita vysílání.

Čtěte také

To možná i vysvětluje způsob, jakým se o emancipačním hnutí Afroameričanů informovalo a který často hraničí s jeho instrumentalizací. Nelze přitom říct, že by podávané informace nebyly pravdivé (Greensboro, Miami i další se odehrály asi tak, jak je to vylíčeno). Potíž je spíše v proporcích – zatímco o útocích Kukluxklanu nebo příkořích wilmingtonské desítky si Rozhlas mohl dovolit rozsáhle a více méně vyváženě informovat, protože zkrátka vypovídaly proti Spojeným státům, o problémech ve vlastních řadách taktně mlčel; pokud už se rovnou nerozpoutala kampaň proti vlastním disidentům (jedna z epizod pořadu Horizont 77 se tak cele věnuje denunciaci Jana Patočky).

Stojí přitom za pozornost, že v reportážích o stinných stránkách USA rozhlasoví zpravodajové de facto navázali na reportážní činnost Karla Kyncla v 60. letech. Jenže zatímco Kyncl o Spojených státech informoval plasticky, neřešil jen jejich zápory, a dokonce si ani neváhal popovídat s protistranou (tj. členy Kukluxklanu), potom v normalizačních pořadech a zprávách už zůstává jenom negativní reportování.

Od 80. do 90. let: Nekončící série násilí

Logo

I přes tendenčnost rozhlasového vysílání, která je dána spíš proporcemi než nějakou očividnou manipulací, by nemělo zapadnout pozadí, ze kterého boj za práva Afroameričanů vycházel. A tím byl přetrvávající odkaz dávné otrokářské minulosti. Ze scény tak nezmizel ani Kukluxklan, který černochy a jejich komunity neustále napadal, jak o tom vypovídá krvavý útok z Greensboro v roce 1979. Tehdejší dění nechtěně připomíná scénu z nějakého thrilleru: (neo)nacisté s Kukluxklanem napadli komunisty pořádanou demonstraci černošských pracovníků místní textilky.

Smutnou bilanci pak podává pořad Ku-klux-klan a USA z roku 1981, kde obzvlášť zamrazí úvodní výčet násilností proti Afroameričanům. Přestože následující hodnocení roli rasistické organizace spíše přeceňuje, uvedené události jsou i dnes snadno ověřitelné.

Velkou pozornost vzbudily i poslední masové rasové nepokoje 80. let, ke kterým došlo v Miami na Floridě. Jejich scénář nám může být povědomý: Skupina policistů v roce 1979 k smrti ubila pojišťovacího agenta Arthura McDuffieho. Když byla následujícího roku u soudu osvobozena, ve městě propukly nepokoje, které po sobě zanechaly 18 mrtvých a přes 300 raněných. Dobovou zprávu si můžete poslechnout v nahrávce.

Vedle průběžného informování o násilných střetech ale Rozhlas věnoval i pozornost obecnějšímu ekonomickému pozadí rasového napětí v USA. Mohl si přitom dovolit vycházet z oficiálních amerických dokumentů, které vydávalo například Středisko pro rozpočtovou politiku.

Logo

Zahraniční redakce ČsRo si zkrátka našla vlastní rytmus reportování o odvrácené straně Spojených států, kterého se pak držela až do sametové revoluce. S tou se pak kyvadlo přehouplo na opačnou stranu a kauza afroamerického hnutí jako by se na čas ztratila ze zřetele. Ve zvukovém archivu se nám bohužel nedochovaly žádné zprávy, ale z protokolů o vysílání zpravodajství vyplývá, že třeba o bouřích v Los Angeles v roce 1992 tehdejší zpravodaj Jan Šmíd ještě denně informoval. Nicméně širší okolnosti rasového napětí v USA jako by se vytratily nebo byly upozaděny. K tématu se – alespoň soudě podle toho, co se nám dochovalo v archivu – Rozhlas významněji vrací až s novým stoletím. Je to částečně i pochopitelné, ostatně samostatná Česká republika se musela sama začít vyrovnávat s rasismem na domácí půdě.

Podle dobového protokolu z vysílání se o nepokojích v Los Angeles ještě vysílalo 2. 5. 1992

Dost možná ale sehrála svou roli i únava z normalizačního zpravodajství a přeexponování celého tématu. Je to ale škoda, protože ve Spojených státech latentní rasové problémy nikam nezmizely, jak se ostatně ukázalo v roce 2020 s kauzou zabití George Floyda. O celkové změně přemýšlení svědčí i knižní vzpomínky Jana Šmída na jeho působení v USA. Zatímco knihy napsané v 60. letech Kynclem nebo Dienstbierem se pouštěly do společenských analýz a byly psány v reportážním duchu, Šmídovo Tenkrát v Americe připomíná ze všeho nejvíc turistického průvodce.

A tak se s kauzou Afroameričanů na vlnách Rozhlasu rozlučme symbolicky – poslední zachovanou nahrávkou o rasových bouřích z 20. století, která zároveň nikdy neměla být tou poslední.

autor: Josef Řídký
Spustit audio