Téma Auditoria: Čas minulých dovolených

23. červenec 2021

Jak vypadala rekreace za socialismu? Její různé podoby i to, jak se během desetiletí měnila, nám ukážou zvuky z rozhlasového archivu: od přísně organizovaných, kolektivních a výběrových odborářských pobytů po zcela individuální chataření a chalupaření. 

Pozastavme se nejprve u cestování do zahraničí. To, že v letech 1948 až 1989 bylo vycestování do zahraničí spojeno s mnoha obtížemi, ví nejspíš každý. Situace se ale během tohoto období proměňovala. Na začátku 50. let se občan Československa mohl do zahraničí dostat opravdu jen stěží. Pokud už takovou možnost dostal, bylo to v rámci organizovaného pobytu či zájezdu, pořádaného nejčastěji odbory. Od druhé poloviny 50. let se ale situace pomalu měnila. Československým turistům se postupně otevíraly spřátelené socialistické země a rozšiřovaly se i možnosti individuálních výjezdů do zahraničí.

Od poloviny 60. let už nebyly výjimkou ani cesty do západních zemí. Velký zájem o poznávání ciziny, který tehdy panoval, odráží rozhovor z roku 1967. Odborníci zde vyjadřují obavy, že občané si kvůli namáhavému putování z místa na místo o dovolené nakonec ani jak se patří neodpočinou. 

Pěkným dokladem tohoto trendu je právě autobus s přívěsem, který vidíme na ilustrační fotografii. Nezvyklý dopravní prostředek měl nabídnout levné ubytování pro naše turisty během zahraničních zájezdů. Takzvaný rotel (míněno hotel na kolech) Caravan-Hotel Karosa LP 30 vznikl v druhé polovině 60. let celkově v osmi kusech a jak dokládají dobové snímky, dojel i do Alp či na francouzskou Riviéru.

Čtěte také

Levné ubytování bylo důležité, protože zahraniční měna byla vzácná a turisté ji dostávali jen v omezeném množství. Nejprve museli požádat o takzvaný devizový příslib, až poté mohli do pasu dostat takzvanou výjezdní doložku, která spolu s vízem příslušného státu umožňovala překročit hranice.

Velkou změnu k horšímu přineslo po roce 1968 potlačení Pražského jara a nástup normalizace. Návštěvy západních zemí se znovu staly výjimkou. Cestování a zvláště pobyt u moře ale už v té době byly pro mnoho lidí neodmyslitelnou součástí životního stylu. Jezdilo se tedy alespoň do socialistických zemí. Nejčastěji turisté mířili k Baltu, zvláště do východního Německa, protože cestování do Polska bylo složitější.

Už tehdy se mluvilo o tom, že oblíbená německá letoviska jsou uprostřed sezóny přeplněná. Znalci, jako stálý zpravodaj Československého rozhlasu v Berlíně Petr Němec, doporučovali, aby se občané k moři vydávali až po sezóně, například v druhé polovině září. Budeme-li věřit číslům, která ve vysílání uvedl, navštívilo Německou demokratickou republiku každoročně na 1 700 000 československých turistů. 

Oblíbené bylo také bulharské a rumunské černomořské pobřeží. Například v létě roku 1970 se do Bulharska v létě podívalo na čtvrt milionu turistů z ČSSR. Dobové zpravodajství to pochopitelně podávalo jako důkaz vysoké životní úrovně našich občanů.

Koho nelákalo moře, mohl zamířit do rumunských nebo bulharských hor. O oblibě rumunských Karpat mezi alternativně orientovanými československými turisty vypovídá dodnes populární kniha přírodovědce a skautského náčelníka Miloslava Nevrlého Karpatské hry, která poprvé (pololegálně) vyšla v roce 1981. Cesty českých turistů na Balkán obohatily i českou kuchyni - objevila se v ní taková dosud neznámá jídla jako džuveč nebo čevapčiči.

Čtěte také

Uveďme pro lepší představu několik údajů o tom, jak se cestovalo do Jugoslávie. Zatímco od roku 1948 do roku 1956 byly turistické cesty do Jugoslávie zcela zakázané, poté se situace rychle změnila. Do konce 50. let zůstával počet československých návštěvníků v řádu tisíců, v roce 1963 jich bylo 65 tisíc, o dva roky později čtvrt milionu a v roce 1969 skoro 300 tisíc. S nástupem normalizace našich turistů v této zemi, která sice byla socialistická, ale mnohem svobodnější než Československo, opět výrazně ubylo. Hranice tří set tisíc návštěvníků opět padla až v 80. letech.

Odborářská dovolená

K hlavním způsobům trávení dovolené patřily před rokem 1989 pobyty organizované odbory, přesněji jednotným ROH (Revolučním odborovým hnutím). Dělily se na rekreaci takzvaně výběrovou a závodní. Té výběrové se zúčastnili vybraní pracující z různých podniků, kdežto závodní byla určena pro zaměstnance konkrétního podniku. Zvláště výběrová rekreace prošla zajímavým vývojem. Na počátku 50. let se jí vybraní zaměstnanci museli účastnit sami - jen v některých případech se mohl připojit manžel či manželka dotyčného, vysloveně se ale nedoporučovalo brát s sebou děti.

Čtěte také

Byla to v první řadě odměna pro nejlepší pracovníky. Ti se podobně jako horník Vojtěch Kuncl z naší nahrávky mohli občas podívat i do zahraničí, kde na ně dokonce čekala setkání s tamními pracujícími. V duchu dobových kolektivistických představ trávili rekreanti čas pokud možno společně. Tuto podobu dovolených výborně zachytily slavné komedie s Jaroslavem Marvanem Dovolená s Andělem (1952) a Anděl na horách (1955). O rodinných dovolených se dá mluvit až od roku 1960.  

Záběr z filmu Dovolená s Andělem

Výběrové dovolené byly oblíbené, ale nedostal se na ně každý, i když v letech normalizace se už o zvlášť náročném výběru hovořit nedá. Závodní rekreaci zase omezovala hlavně skutečnost, že jednotlivé podniky vlastnily jen omezený počet rekreačních zařízení, takže zaměstnancům nezbývalo než jezdit pořád na stejná místa. Pokud vás téma zajímá, poslechněte si, jak o výběrové rekreaci sice poněkud suše, ale o to důkladněji hovoří náměstek ředitele ústřední správy rekreační péče ROH Radislav Novotný.

A jaké byly jiné možnosti? Trávit dovolenou v hotelu bylo drahé, hlavně jich ale bylo málo a poptávce nestačily. Východiska tak byla dvě: buď stále oblíbenější kempování, například u některé přehrady, rybníka či řeky, nebo vlastní chata či chalupa. Zajímavé je, že v 60. letech existovaly i autokempy, určené jen pro členy určité pobočky Svazarmu, vlastně tedy pro uzavřený okruh lidí. Těch postupně ubývalo, běžné ale bylo, že lidé jezdili do konkrétního kempu každé léto a vytvářeli tak jakousi komunitu. Dokládají to i nahrávky z rozhlasového archivu. V reportáži z autokempu v Mělníce se například dozvíte, že opakovaně tam jezdili turisté dokonce až z NDR.

Hurá na chalupu

V naší nahrávce z listopadu 1980, uvozené úryvkem z rozhovoru s neznámým chatařem či chalupářem, hovoří odborník Antonín Franke (1934–2018), jeden z prvních československých odborníků v oblasti turistiky a v letech 1960–1988 vedoucí sekretariátu Vládního výboru pro cestovní ruch ČSR v Praze. Vyjadřuje se k otázce, proč vlastně lidé tráví na svých chatách a chalupách tolik času. Není to náhodou proto, že nemají jinou možnost?

Odpověď odborníka je poněkud vyhýbavá. Podle něj se lidé k cestování po několika letech na chatě či chalupě opět vrací, kdežto druhé bydlení na venkově využívají především o víkendech. Podívejme se ale na to, jak se věci v té době měly. Už z čísel, která inženýr Franke zmiňuje, snadno pochopíme, že chataření a chalupaření se tehdy stalo opravdu oblíbeným způsobem trávení volného času. V objektech sloužících k individuální rekreaci prý u nás bylo k dispozici zhruba 800 000 až 1 000 000 lůžek.

Kde se tato vášeň vzala a co způsobilo, že se u nás tak rozšířila? Už v 19. století odjížděli bohatší obyvatelé měst v létě na takzvaný letní byt. S postupným zvyšováním životní úrovně a tím, jak přibývalo volného času, se na „letní byt“ jezdilo stále častěji. Velký význam mělo zvláště zavedení osmihodinové pracovní doby po vzniku samostatného Československa a uzákonění nároku na zhruba týdenní placenou dovolenou v roce 1925.

Čtěte také

Ne každý si ale mohl letní byt dovolit. Především mladí dělníci proto vyráželi do přírody jako trampové. Zpočátku přespávali, kde se dalo, s postupem času si ale na těch nejromantičtějších místech (nebo tam, kde jim to úřady povolily), začali budovat sruby. Osady dostávaly názvy inspirované romantikou Divokého Západu. K těm nejznámějším patří Ztracená naděje, která vznikla v roce 1919 poblíž Svatojánských proudů na Vltavě. Většinová společnost se ale na trampy pořád dívala tak trochu skrz prsty jako na podezřelá individua. Ne, tohle ještě nebyl opravdu masový fenomén.

Chata u Štěchovické přehrady, červenec 2020

Chataření a chalupaření se v podobě, ve které ho známe dnes, zrodilo až v 60. letech. Přispěla k tomu celá řada faktorů. V první řadě musíme připomenout jeden, na který je snadné zapomenout: poválečný odsun německého obyvatelstva způsobil, že ve vesnicích v pohraničních regionech se uvolnilo obrovské množství domů. Bezprostředně po válce samozřejmě nebyl zájem o individuální rekreaci velký, ale dosídlování pohraničí šlo velmi pomalu, takže chátrající objekty na chalupáře „počkaly“.  

Čtěte také

To by samo o sobě ale pořád nestačilo, dokud se nepřidala rostoucí životní úroveň a hlavně volné soboty. Od roku 1964 měli zaměstnanci v Československu jednu volnou sobotu měsíčně, od roku 1966 dvě, a nakonec, od 29. září 1968, byly volné všechny soboty. Ovšem, jednou za čas vláda vyhlásila sobotu pracovní, to už ale nehrálo velkou roli.

Rychle postupoval také rozvoj individuální automobilové dopravy, která u nás byla za první republiky na velmi nízké úrovni. Válka její pokrok ještě zbrzdila a věci nepomohl ani kolektivistický přístup, který převládal v první polovině 50. let. Pak se ovšem věci začaly měnit a už na konci desetiletí se vlastnictví automobilu, nejčastěji Spartaku, stalo symbolem vysoké životní úrovně.

Čtěte také

Opravdu masová motorizace Československa začala v roce 1964, kdy v Mladé Boleslavi zahájili výrobu vozu Škoda 1000 MB, kterého se do konce desetiletí vyrobilo přes 440 tisíc kusů. Spolu s tím se zlepšovala i dopravní infrastruktura jako celek. Ceny jízdného, zvláště ve vlacích, přitom z politických důvodů zůstávaly na velmi nízké úrovni.

Na konci 60. let přišla normalizace, která pro mnoho lidí znamenala nejen konec nadějí na svobodnější život, ale i nemožnost profesního uplatnění. A právě tehdy obliba chat a chalup nebývale vzrostla. Zatímco ve druhé polovině 60. let bylo cestování do zahraničí poměrně snadné, s koncem desetiletí se omezení vrátila. Příjmy občanů přitom rostly. Lidé chtěli peníze utrácet, ale plánované hospodářství s omezeným sortimentem spotřebního zboží a bídnou nabídkou služeb jim mnoho možností neposkytovalo.

chalupa, ilustrační foto

Pořídit si vlastní chatu či chalupu a vrhnout se do jejich zvelebování tedy bylo naprosto logickou odpovědí na dobovou situaci. Šlo doslova o módní vlnu. Chalupaření totiž na rozdíl od jiných aktivit nikomu nevadilo, jakkoliv režim kladl zájemcům do cesty určité překážky v podobě opatření proti vlastnictví dvou bytů. Už v roce 1969 například začal vycházet specializovaný časopis Chatař, který přinášel tematické články, rady a návody, jak si vlastní rekreační objekt zařídit.

Zatímco na přelomu 50. a 60. let byli průkopníky chalupaření především vysokoškoláci, často lidé z uměleckých kruhů, příslušníci svobodných povolání či vysoce kvalifikovaní lékaři, v 70. letech už šlo o koníček vskutku masový. Mezi chalupáři najdeme příslušníky všech vrstev. Chalupařili disidenti – každý jistě slyšel o Havlově chalupě na Hrádečku ve východních Čechách – i vysoce postavení komunisté, například předseda vlády Lubomír Štrougal, který měl chalupu v Jizerce na Jablonecku. V roce 1965 si svou chatu v Kersku nedaleko od Nymburka, která je dnes na prodej za 12 milionů, koupil i slavný spisovatel Bohumil Hrabal.

Čtěte také

Lidé, které z různých důvodů nebavila jejich práce nebo se jim prostě ve vlastním domku líbilo víc než v paneláku, často prchali z Prahy už v pátek odpoledne. Vraceli se pak v neděli večer. Zvláště na chalupách vždy byla spousta práce, proto někdy padaly vtipy o tom, že během víkendu se pracuje, zatímco v zaměstnání  odpočívá. Někteří pamětníci dokonce vyprávějí, že v Praze se pilo ve čtvrtek večer víc než v pátek.

Mezi chataři a chalupáři vládla jistá řevnivost. Chalupáři se domnívali, že chataři jsou vlastně lenoši, kteří na své chaty jezdí jen odpočívat. Sami sebe si naopak někdy představovali jako obětavé „zachránce“ chátrajících historických objektů. Chataři či nezúčastnění pozorovatelé zase poukazovali na skutečnost, že chalupáři pořád jen dřou, případně také na jejich směšnou touhu zvelebovat své objekty pseudohistorickými kýči – třeba kolem od žebřiňáku či nalakovaným trakařem, sloužícím jako podstavec pro květináče.

Čtěte také

V rozhlasovém archivu se nám toho o chataření a chalupaření dochovalo překvapivě málo. Tato veskrze praktická tematika byla nejspíš vhodnější pro jiná média: od roku 1969 vycházel časopis Chatař, v televizi se zase v roce 1987 objevil slavný Receptář s Přemkem Podlahou. Přinejmenším jednoho slavného chalupáře ale rozhlas měl. Byl jím František Nepil, který v roce 1968 vydal nanejvýš poučnou knihu Jak se dělá chalupa, kterou pro rozhlas později také načetl:

Samozřejmě že si člověk kupuje chalupu původně proto, aby si tam odpočinul a aby se měl kde zrekreovat. Jenže jen přijde od notáře, všimne si, že je domeček sice hrozně roztomilý, ale že všechny zdi jsou o pár decimetrů jinde, než by to nový majitel potřeboval, tři okna bude potřeba zazdít a čtyři vybourat, ale na jiné straně, a dveře zrovna tak. Pak dvě místnosti přepaží, něco udělá se stropem a něco s podlahou, a aniž by to on sám zpozoroval, tak vlastně celý dům za pár let zbourá a celý ho znovu postaví úplně stejný, ale docela jinak. Totéž udělá se zahradou, kterou rovněž celou pokácí a podřeže a mezitím ji vysadí zbrusu novou, ale tak, že cestičky jsou tam, co byly záhony, záhony tam, co byly stromy a stromy tam, co byly cestičky. Takže jednu neděli odpočívá s krumpáčem v ruce, jinou neděli s lopatou, potom se zednickou lžící a pak s pilou. Neboť práce na sebe navazují tak, že sotva opravíte odfouklou omítku za domem, zač ne kapat střechou. Jen vyměníte tašky, je potřeba obrýt stromy. Po nich se pochruje kus starého plotu, a jen ho spravíte, signalizuje vám záplava na dvoře, že se konečně musí udělat ten kanálek. Po kanálku je čas na stříkání za hrady, a to už se po vás ptají svalené schody. Jen je dáte do pořádku, přivezou vám uhlí. Když je uhlí ve sklepě, už aby se očesal angrešt a rybíz. Jen je dole, už brečí futra po nátěru a zadní pokoj po malování. Potom dozrají jablka a hrušky, ale před nimi se musí dát do pořádku sklep. Uprostřed česání prožere rez krajní okapový žlab a všechna voda teče po zdi. Než se okap vymění, začnou se scvrkávat švestky, pak vítr vylomí okenici a už aby se kopaly nové jámy po vymrzlých stromech, nařezalo se dříví, nakoupily nové stromky a prořezaly hrušně a jabloně. Neděle na chalupě či na chatě má tedy pořádně daleko k rekreaci a připomíná spíš katorgy nebo pracovní tábor.

Jistě jsme mnoho podob léta a dovolené vynechali - třeba pionýrské tábory, vodácké výpravy nebo lyžařské pobyty. Slibujeme, že se to v budoucnu pokusíme napravit. Aby vám nic neuniklo, sledujte naše stránky, pořad Auditorium na audioportálu mujRozhlas, a také náš stejnojmenný twitterový účet. Mimo jiné jsme pro vás připravili i článek, ve kterém najdete tipy na knihy, z nichž se můžete o tomto tématu dozvědět víc.

autor: mit
Spustit audio

Související