Téma Auditoria: Od záškrtu po prasečí chřipku. Historie očkování ve zvuku

5. únor 2021

Pro nahrávky z Archivu Českého rozhlasu k tématu očkování platí v kontextu dějin české epidemiologie a hygieny zvláštní, ale nepříliš překvapivé pravidlo nepřímé úměry: nejvíce těchto zvuků máme z dob, kdy zmíněné obory měly co do rozvoje svůj pomyslný vrchol už za sebou.

Rozhlasový archiv nabízí k očkování ve 20. století řadu zvuků, které v drtivé většině spadají do časů normalizace. Téma vakcinace bylo tehdy „v kurzu“ nejen kvůli nutnosti přesvědčit populaci o pozitivech stále většího počtu očkování, ale sloužilo také pro propagandistické účely coby jedna z vlajkových lodí socialistického zdravotnictví. To vše v době po roce 1968, kdy československá epidemiologická a hygienická škola utrpěla dodnes nezhojené šrámy.

Záškrt – memento meziválečných let a protektorátu

Ačkoli měly české země „díky“ pravým neštovicím pozitivní zkušenosti s očkováním už od počátku 19. století, institucionální základy boje s infekcemi definitivně položila až první republika. A to v roce 1925, kdy byl slavnostně otevřen Státní zdravotní ústav (SZÚ), sdružující paletu specializovaných oddělení, zaměřených mimo jiné na bakteriologii, sérologii, výrobu očkovacích látek nebo později i epidemiologii.

Z ústavu se během meziválečných let stala renomovaná instituce s mezinárodním renomé. Díky očkovacím látkám, vyráběným povětšinou přímo v SZÚ, se v Československu očkovalo nejen proti pravým neštovicím (povinně od roku 1919), ale také například proti vzteklině (preventivně od roku 1918) a hlavně tuberkulóze, která za první republiky způsobovala 60 až 70 % úmrtí na infekční nemoci.

Čtěte také

Zatímco počet úmrtí na tuberkulózu i drtivou většinu dalších infekčních chorob se v meziválečné době dařilo účinně snižovat, jedno onemocnění nabralo ve třicátých letech spolu s chřipkou opačný trend: záškrt. Ačkoli SZÚ dosáhl toho, že proti tomuto onemocnění, projevujícímu se jako těžká angína, byly od začátku třicátých let očkovány statisíce dětí, stále to k oploštění křivky úmrtnosti nestačilo a onemocnění se stalo po TBC druhou nejsmrtelnější infekční chorobou. V přednášce pro Československý rozhlas v roce 1936 lékař Josef Káš uvedl, že za posledních deset let se nemocnost záškrtu zvýšila téměř sedminásobně.

Jedním z důvodů bylo to, že záškrt postihoval nejvíce děti do čtyř let, kterých se za první světové války v důsledku nízké porodnosti nevyskytovalo tolik jako za první republiky. A právě na průběh záškrtu u dětí v době před plošným očkováním, které začalo až v roce 1946, vzpomíná na nejstarší dostupné nahrávce obvodní lékař z obce Rožďalovice Václav Lekeš.

Článek o záškrtu na Sušicku

O tom, že záškrt byl v Československu do konce druhé světové války vnímán jako možná největší výzva na poli očkování, svědčí i skutečnost, že na rozdíl od jiných nemocí podporoval rozhlas vakcinaci proti záškrtu ve vysílání (mezi lety 1929 a 1941 se nám dochovalo sedm textů přednášek odborníků, vysvětlujících přínosy očkování a vyzývajících k němu) i na stránkách svého týdeníku. Dokládají to také příklady z období druhé republiky a protektorátu, kdy měli sice výrobu sér a očkovacích látek pod kontrolou Němci, ovšem díky nadprodukci se jich dostávalo jak wehrmachtu, tak českému obyvatelstvu.

Dětská obrna – největší úspěch československé epidemiologie

Spolu s nástupem komunismu došlo ve Státním zdravotním ústavu k zásadním změnám. Ústav jako takový byl v roce 1952 zrušen a na jeho základě vznikly po vzoru SSSR menší, samostatné organizace ministerstva zdravotnictví jako Ústav hygieny, Ústav epidemiologie a mikrobiologie nebo Státní ústav pro kontrolu léčiv. Regionální pobočky SZÚ se změnily na Krajské hygienicko-epidemiologické stanice. Výroba vakcín se přesunula nakrátko do společnosti Biogena a posléze v roce 1958 do nového Ústavu sér a očkovacích látek.

Rok, v nichž začalo plošné očkování jednotlivých nemocí:

  • 1919 Pravé neštovice
  • 1946 Záškrt
  • 1953 Tuberkulóza
  • 1956 Tetanus
  • 1958 Černý kašel (pertuse)
  • 1960 Dětská obrna (poliomyelitida)
  • 1969 Spalničky
  • 1982 Zarděnky - 12leté dívky
  • 1986 Zarděnky - 2leté děti
  • 1987 Příušnice (parotitida)

Zdroj: SZÚ

Očkování dosáhlo během padesátých a šedesátých let významných pokroků. Zmiňme se o těch nejvýznamnějších: v roce 1953 začala povinná vakcinace proti tuberkulóze vakcínou BCG, o pět let později se děti začínají očkovat kombinovanou vakcínou DTP proti záškrtu, tetanu a černému kašli a konečně do roku 1960 se datuje počátek povinného očkování dětí proti dětské obrně (poliomyelitidě).

Autor československé BCG vakcíny proti tuberkulóze doc. Ladislav Šula (druhý zleva), 6. 3. 1949

A právě odstranění hrozby dětské obrny lze pokládat za vůbec největší úspěch československého vakcinačního úsilí. Proti této nemoci, kterou mezi lety 1928 a 1956 v Československu onemocnělo více než 14 000 osob, převážně dětí, a způsobilo mnohým z nich nevratné ochrnutí, ne-li smrt, se začalo na našem území očkovat v roce 1957 Salkovou vakcínou. Ta se nejprve dovezla z Kanady, velmi záhy se ale začala vyrábět i v Československu. Obsahovala usmrcené polioviry a vpichovala se injekcí do paže. O tři roky později ale Československo udělalo ještě větší krok vpřed: jako jedna z prvních zemí na světě hromadně naočkovalo přes tři miliony dětí novou, Sabinovou vakcínou, která se skládala z oslabených poliovirů a podávala se v kostce cukru.

Vakcínu pro tuto kampaň už v roce 1960 z třetiny dodal zmíněný čs. Ústav sér a očkovacích látek, ze dvou třetin Akademie lékařských věd SSSR. Očkovací akce proti dětské obrně, o které se zasloužil tým Dimitrije Slonima a Karla Žáčka, proběhla v ČSSR z vědeckého a organizačního pohledu na výbornou. Výzkumný a vědecký um, jež Slonim a jeho kolegové prokázali už dříve, obohatili českoslovenští virologové během této vakcinace nenahraditelnou technologickou zkušeností z procesu výroby očkovacích látek.

„Železné plíce“ (1960)

A právě očkování proti dětské obrně patří k vakcinačním kampaním, které se ve zvukové stopě z 20. století uchovaly nejčastěji. Všechny rozhlasové pořady k boji s poliomyelitidou ale shodně pocházejí až z normalizačních sedmdesátých let let, kdy připomínání této akce sloužilo jako ukázkový příklad vysoké úrovně socialistického zdravotnictví a jako apel na všechny rodiče, již by snad s očkováním svých dětí váhali. O největším úspěchu československé epidemiologické školy se tedy v rozhlase vysílalo paradoxně v době, kdy byl tento úspěšný obor z politických důvodů nevratně poškozen. O tom ale později.

První zvuková ukázka pochází z pořadu A léta běží… – relace, která s nástupem nových rozhlasových kádrů přišla o slovo „vážení“ v názvu. Pořad na základě rozhovorů s odborníky podrobně přibližuje onemocnění dětskou obrnou a úspěch očkování proti němu; rámuje ho přitom reportérčiným vyprávěním o dívce Evě, které dětská obrna navždy změnila život.

Článek o dětské obrně

Na podobném principu zapracování rozhovoru s odborníkem do patetického redaktorčina monologu, útočícímu na city posluchače odkazy k nemocným dětem, stojí i díl téhož pořadu z roku 1974. Jeho tématem nicméně nebyla jen dětská obrna, šířeji se věnoval i socialistickému zdravotnictví, které srovnával s jeho protějškem na kapitalistickém Západě.

Z pořadu je patrné, jak moc se otázka dětského lékařství, či přesněji očkování, stala politickým tématem. Pro československé komunisty znamenal úspěch očkovací strategie a s tím související pokles kojenecké úmrtnosti velké zadostiučinění: mohli tak poukazovat na to, že socialistické zdravotnictví funguje lépe než to prvorepublikové. Podařilo se jim totiž vyrábět a rozšířit vakcíny v masovém měřítku a udělat je dostupné pro všechny. V porovnání se situací za první republiky to byl samozřejmě pokrok, který by se ale bez položení infrastruktury československé epidemiologie a hygieny právě v meziválečné době jen těžko mohl uskutečnit.

Očkování proti TBC

Československý rozhlas se k tématu dětské obrny vrátil v sedmdesátých letech ještě jednou, a to velmi originálním způsobem. Vědecký magazín Sputnik na podzim 1977 uveřejnil pásmo, ve kterém se prolínal strohý popis průběhu už legendární očkovací akce s hranými scénkami a srdcervoucími, moralizujícími apely, zdůrazňujícími důležitost vakcinace v kontextu zdraví „našich“ dětí.

Naléhavost díla umocňovaly výrazné zvukové předěly. Pásmo také znovu využilo příběh mladé dívky, kterou onemocnění uvrhlo na invalidní vozíček. Repliky se shodují s těmi, použitými už v roce 1972 v pořadu A léta běží…, jen se ochrnutá dívka nejmenuje Eva, ale Zdeňka. Tento pořad se dá nazvat pomyslným „vrcholem“ normalizačního rozhlasového vysílání, které k tématu očkování přistupovalo až s fetišistickým zájmem.

Auditorium 2: Zahájení pravidelného očkování

V lednu si připomínáme 60 let od zahájení pravidelného očkování trivakcínou proti záškrtu, tetanu a černému kašli. Očkovalo se i proti tuberkulóze, pravým neštovicím a obrně. Navíc se Československo v roce 1961 stalo první zemí světa, kde se díky očkování podařilo zastavit šíření dětské obrny. Poslechněte si v Auditoriu, co o očkování proti dětské obrně vysílal v sedmdesátých letech magazín vědy a techniky Sputnik.

Posted by Český rozhlas on Tuesday, January 15, 2019

Spalničky, zarděnky, příušnice – očkovací motor běží samospádem

Pořady, oslavující československé očkovací kampaně, se nicméně vysílaly na pozadí politických a společenských změn, které další obdobné úspěchy československé epidemiologické školy znemožnily. Po dvacetiletém období koexistence menších ústavů bez jednotné zastřešující instituce se normalizační ČSSR vrátila v roce 1971 k centralizovanému systému, sdružujícímu doposud autonomní útvary pod Institut hygieny a epidemiologie (IHE). Tato reorganizace oboru ale nevedla k oprášení „slávy“ Státního zdravotního ústavu, byť se nový institut k SZÚ ve svých základních dokumentech hlásil.

Nutné je ovšem zmínit, že na postupné navyšování počtu nemocí, proti nimž se provádělo očkování, neměly dramatické politické události žádný vliv. V roce 1969, respektive 1975 (druhá vakcína), odstartovalo očkování proti spalničkám, v osmdesátých letech proti zarděnkám a příušnicím. Jak dokazuje rozhovor s epidemiologem Šejdou z roku 1986, základní sdělení lékařů veřejnosti se už posunulo od přesvědčování o prospěšnosti vakcinace ke zdůrazňování faktu, že pro spolehlivou ochranu před infekčními nemocemi je zapotřebí udržet společnost dostatečně proočkovanou.

Po odborné stránce sice IHE navázal na práci předchozích samostatných ústavů, pokračoval v úzké a fungující spolupráci s Lékařskou fakultou hygienickou (dnes 3. lékařskou fakultou UK) a v neposlední řadě úspěšné naplňoval svou vakcinační strategii, jeho renomé nicméně trpělo v důsledku politických rozhodnutí. Z institutu během normalizace odcházeli lidé do emigrace a ti z řad hygieniků a epidemiologů, kteří zůstali, měli nařízeno utajovat informace o závažnějších epidemiích, ekologických nehodách či adiktologických datech. To se projevilo např. v roce 1979, kdy se v severních Čechách nakazilo více než 30 000 lidí žloutenkou typu A, aniž by o tom IHE nějak informoval, podobně jako později o pohybu černobylských radioaktivních mraků. Toto zamlčování informací vedlo ve finále k nabourání důvěry veřejnosti v epidemiologii a hygienu a mělo pro obor devastující účinky.

Čtěte také

Nejznámější obětí politicky motivovaných personálních čistek na IHE se stal bývalý řediteli Ústavu epidemiologie a mikrobiologie profesor Karel Raška. Ten byl po návratu z působení ve Světové zdravotnické organizaci (WHO) nejprve v roce 1970 odvolán z funkce a o dva roky později z IHE propuštěn. Jako ředitel Divize infekčních nemocí WHO se přitom jen pár let předtím zasloužil o vznik účinného celosvětového programu na vymýcení pravých neštovic, který byl dovršen na konci sedmdesátých let.

Čtěte také

Profesor Karel Raška zemřel v roce 1987, a tak se rehabilitace svého jména nedočkal. O ní se zasadil až polistopadový ministr zdravotnictví Martin Bojar. Učinil tak mj. i na vlnách Českého rozhlasu v pořadu Bílá kronika, který navazoval na stejnojmennou relaci novináře Františka Gela z let 1947-48 a měl za cíl dokumentovat „dobré skutky lidí“.

SARS a prasečí chřipka – nová nebezpečí na obzoru

Polistopadová doba s sebou přinesla pro epidemiologii a hygienu další velké změny. IHE se k 1. 1. 1992 znovu stal Státním zdravotním ústavem a procházel modernizací. Jestliže se podařilo zlepšit technologické vybavení ústavu nebo sdílení informací směrem k veřejnosti, některé úspěšné projekty z dob socialismu vzaly s novou dobou za své. Byl to mimo jiné případ Ústavu sér a očkovacích látek, jehož majetek byl v roce 1994 převeden na akciovou společnost Sevac, čímž se zpřetrhal vývoj a výroba vakcín v Česku. Firma Sevac začala v Bohumili stavět továrnu na zpracování krevní plazmy a výrobu krevních derivátů, ale kvůli dluhům později skončila v likvidaci.

V souvislosti s probíhající pandemií koronaviru zaměřme závěrem pozornost na dvě epidemie, které v posledních třiceti letech v českých médiích nejvýrazněji předznamenaly to, čeho jsme svědky v posledním roce. První, „kapesní“ epidemie choroby SARS z let 2002-2003, projevující se jako těžká chřipka, v podstatě  na území Česka ani žádnou epidemií nebyla. Po několika měsících, kdy po světě šířila panický strach, totiž z ničeho nic zmizela. I přesto po sobě ale zanechala velké lidské i ekonomické škody: 800 mrtvých (především starších 65 let) a vypnutí ekonomiky v Jihovýchodní Asii, Číně a Kanadě. Pro Česko epidemie SARS znamenala důležitý moment v tom smyslu, že upozornila na problémy, spojené s podfinancováním polistopadové české epidemiologie.

Americký prezident Barack Obama těsně před očkováním vakcínou H1N1 proti prasečí chřipce (20. 12. 2009)

SARS se Čechům sice vyhnul, epidemie prasečí chřipky v roce 2010 už ale ne. Toto onemocnění, způsobené novým chřipkovým virem, nejvíce útočilo na děti a mladé dospělé a nevyhýbalo se ani těhotným ženám. WHO v červnu 2009 vyhlásila nejvyšší, šestý stupeň pandemie a během půl roku se celý svět zásobil potřebnými očkovacími látkami.

V Česku téma plnilo média na podzim 2009 a zkraje roku 2010 spolu se zahájením očkování. To vzbuzovalo ve společnosti, zasažené ekonomickou krizí, od začátku jisté pochybnosti - i proto, že prezident Klaus veřejně prohlásil, že se očkovat nenechá. Jak živá byla tehdy diskuze na téma očkování, dokládá i tento díl pořadu Dvacet minut Radiožurnálu.

Prasečí chřipkou se nakonec nakazilo jen 2 500 Čechů a 102 z nich zemřelo – katastrofické scénáře se nenaplnily a mnoho set tisíc dávek vakcíny se muselo vyhodit. Odborníci sice nákup vakcín tehdejší vlády hájili jako preventivní ochranu před nepředvídatelným virem, ale důvěra veřejnosti k očkování tehdy výrazně utrpěla.

Závěrem

V Archivu Českého rozhlasu uchováváme k tématu očkování pestrou paletu zvuků, které v dobách, kdy očkování ještě nebylo samozřejmostí, především přesvědčovaly veřejnost o důležitosti vakcinace pro její zdraví a časem také připomínaly milníky československé epidemiologie. Poslech nahrávek umožňuje sledovat nejen proměny společenských nálad během posledních 50 let, od zbožného uctívání vakcinace až po jeho relativizaci, ale také politické změny, které se otiskly v tématickém i formálním zpracování rozhlasových příspěvků.

Z tohoto pohledu je určitě nejzajímavějším pramenem produkce sedmdesátých let, která pod záminkou obav o zdraví dětí dělala reklamu hodnotově vyprázdněnému, normalizačnímu režimu. Ne náhodou máme právě z této doby nejvíce dochovaných nahrávek k očkování, jež se kvůli emocionálně silnému příběhu ochrany zdraví dětí stalo oblíbeným tématem normalizační propagandy.

Doporučená literatura:

  • Ervín Adam, Irena Jirků: Všechno je jinak. Academia, Praha 2018.
  • Jaroslav Kříž, Renata Beranová: Historie Státního zdravotního ústavu v Praze. SZÚ, Praha 2005. Online [navštíveno 3. 2. 2021].
  • Milena Lenderová, Daniela Tinková, Vladan Hanulík: Tělo mezi medicínou a disciplínou. NLN, Praha 2014.
  • Jan Konvalinka, Ladislav Machala: Viry pro 21. století. Academia, Praha 2011.
  • Michal Anděl: Vzestup, vrchol i pád české epidemiologie. Deník N, 13. 11. 2020, s. 12.
autor: Tomáš Dufka
Spustit audio