Ten smutný lúzr v nás. Inscenace Serotonin je pochmurná sonda do mužského světa

„Serotonin jsem četla loni v létě, kdy to byl boom. Kniha mě nadchla, a zároveň velmi iritovala. Pak jsem pochopila, že mě opravdu irituje hlavní hrdina, který je macho, šovinista a tak dál. Když jsem Serotonin četla podruhé, došlo mi, že Houellebecq hrozně hezky odkrývá jeho masku a nechává nás nahlédnout do velice křehkého nitra, které Florent-Claude má. A to mi přišlo hrozně zajímavé. Že tam je křehkost, velká zranitelnost a zároveň velká machistická póza,“ vysvětluje režisérka Natália Deáková, proč se rozhodla dělat inscenaci o výpovědi smutného čtyřicátníka v půli životní cesty, který neví, kudy dál. „Houellebecq vždycky reflektuje současnou společnost. Říkala jsem si, co tady je to téma dnešní společnosti? Když mi došlo, že to je to omílané téma konec heterosexuálního bílého muže, a když jsem si uvědomila, že jej vypracovává do nejmenších detailů, v ten moment mě to začalo bavit,“ dodává.

Z představení Serotonin|foto:MeetFactory

Serotonin je přenašeč nervových vzruchů obsažený v krevních destičkách, jehož nedostatek způsobuje depresi a poruchu nálady. Je to také označení hormonu štěstí, který má minimální vedlejší účinky. Mluví se o něm v souvislosti s antidepresivy nové generace. „Je zajímavé, kolik lidí to bere. A je otázkou, kolik lidí to opravdu potřebuje a co jsou ty vedlejší účinky. Možná, že lidé nejsou v dnešní době ochotní prožívat negativní emoce nebo smutek, a tak se diagnostikují jako depresivní, aniž by to skutečně tak bylo. Vyrovnávání hladiny serotoninu potom může mít za důsledek, že se životy oploští a lidé nejsou schopni čelit složitějším situacím ani složitějším emocím,“ dodává k názvu inscenace dramaturg Matěj Samec.

Na potemnělém jevišti vidíme ve středu černou koženou sedačku, v níž sedí shrbený muž oblečený do tmavé košile – je to hlavní hrdina Florent-Claude. Celým představením nás provází jeho blazeovaný monolog, v němž rekapituluje své vztahy a vydává se po stopách svých bývalých přítelkyň. Setká se se zkrachovalou herečkou Claire (Diana Toniková), a když ji potká, zjistí, jak je zoufalý. Důležitá je i postava jeho spolužáka, zemědělce Aymerika. Ten ho několikrát navštíví a řeší s ním jeho trable se ženami. Společně diskutují i sociálně-politické otázky současného evropského zemědělství.

Florent-Claude má peníze našetřené na několik let dopředu, přesto je hluboce zklamaný svým životem. Žije bez blízkých přátel, bez plánů a zájmů. Ve svých šestačtyřiceti si uvědomí, že ho nenaplňuje ani vztah, který má, ani práce, kterou dělá, a na ničem, co vlastní, mu nezáleží. Ocitá se v naléhavé prázdnotě, prochází těžkými depresemi, bere medikaci, která mu zdánlivě pomáhá, brzy však zjišťuje, že problém neřeší. Dopování serotoninem v něm pouze udržuje zdánlivý pocit, že všechno je v normálu. Lék ho dostává do pocitu klidu, a zároveň do smyčky, ve které se zasekl a nemůže se z ní vymotat.

Honza Hájek zobrazuje Florenta-Clauda jako kombinaci macho šovinisty a trudomyslného muže, který má v sobě hloubku a skryté démony. Hájek dokáže s humorem prodat sexistické narážky, zároveň umí autenticky zprostředkovat bolest. „Postava Florenta-Clauda zobrazuje trampoty bílého heterosexuálního muže, který to má v dnešním světě extrémně těžké, protože se hodně mění společenský diskurz. Podmínky, ve kterých žili naši otcové a v čem nás vychovávali, byly jiné,“ říká dramaturg Matěj Samec.

Inscenace Serotonin, podle knihy Michella Houellebecqa|foto:Andrea Černá,MeetFactory

Hlavním tématem inscenace Serotonin však zůstává lidská neschopnost převzít zodpovědnost sám za sebe, která je zde zobrazena impotencí Florenta-Clauda – doslovně i metaforicky. „Je to člověk, který ví mentálně velmi přesně, co je správně a co by měl udělat, ale není schopen to udělat, a to je zajímavé,“ říká režisérka Natália Deáková.

V závěru je naznačena sebevražda Florenta-Clauda, ale tvůrci divákovi neprozradí, jestli z okna skočí a zabije se, nebo ne. Možná by se zachránil tím, kdyby mluvil o tom, co ho trápí a co ho tíží. Florent-Claude se nakonec rozhodne, že zvedne telefon a zavolá. Nevíme komu. Jde o moment, který možná každý zná ze života. Když s někým mluvíme o svých pocitech z toho, že nepřišlo něco, co jsme očekávali, nebo že jsme zklamali sebe sama, často se nám uleví a začneme se vnitřně proměňovat. Samo artikulované slovo má potenciál otevírat nové cesty i prostor pro změnu.