18. května 2022 v 22:00 |
Administrační tagy: 

Tichý terén kolem nás

0:00
/
0:00
Tichý terén kolem nás
PQMC
18. května 2022 v 22:00 |
Administrační tagy: 

Tichý terén kolem nás

V roce 2021 vznikl nový ansámbl Prague Quiet Music Collective (PQMC), který se zaměřuje na jitření sluchu ztišenou hudbou a na propojování aspektu slyšitelných všedností života s uměním. Na konci stejného roku uspořádal soubor první ročník Prague Quite Music Festivalu, kde zaznělo pět skladeb od českých i zahraničních skladatelů a skladatelek, které vznikly na objednávku ansámblu.

 

Na začátku toho všeho stojí šestinotonové hramonium, které si nechal před teméř sto lety postavit skladatel Alois Hába u firmy August Förster. O celém projektu a aktivitách PQMC přišel do Radioateliéru pohovořit jeden z iniciátorů ansámblu, skladatel a hudebník Ian Mikyska. Kromě části jeho skladby In pro šestinotonové harmonium a elektroniku zazní i ukázky skladeb zaznamenaných během festivalu.

Ansámbl Prague Quiet Music Collective svým repertoárem, odkazujícím k experimentální tradici, na jedné straně upozorňuje na fakt, že ticho hraje velmi významnou roli v našich životech. Je to něco, bez čeho bychom nemohli existovat. Vyplňuje časy kontemplace, umožňuje naslouchat světu, má mnoho podob. Je to absolutní hluk, šum, nebo prostor bez zvuku? Malá noční hudba, zamyšlení, pauza mezi dvěma tóny, nebo rozhovor dvou květin beze slov?

Na druhou stranu pak naznačuje, že ticho je především prostor pro slyšení; nastroj pro naslouchání. Přes ticho lze objevovat svět z nové perspektivy. Slyšet skryté zvuky každodennosti a v kombinaci s něčím, co je obecně považováno za hudbu, tedy za něco, čemu (snad) umíme naslouchat, se přiblížit pochopení, že všude kolem se děje něco hudebního. Lidé často očekávají od poslechu hudby něco víc, než čím je samotný poslech. Očekávají, že uslyší něco, co je pasivně ukotví v jejich společenské bublině. PQMC ale přináší do českého prostředí koncept hudby aktivního poslechu vyžadující přímou sluchovou interakci se slyšeným. Hudba se v takových případech skládá do kýženého celku až v přítomném okamžiku jejího poslechu.

Druhů a způsobů tich je samozřejmě celá řada. Ale je důležité si uvědomit, že tak jako tak je tichu možné především naslouchat, protože jako takové neexistuje, alespoň ne tady na Zemi, kde se v bezprostřední blízkosti všechno neustále hýbe, včetně našich vlastních litrů krve hnaných srdcem v krevním řečišti, které se zvukem dotýká i Cortiho orgánu.

Ticho je opomíjenou součástí naší existence, možná záměrně. Ve své fyzikální podstatě je často – a přirozeně – vnímáno jako prvek nebezpečí. Naznačuje něco o změně stavu věcí v prostoru, který začal jevit známky stagnace; ticha před bouří. Pro paraglidistu letícího za slunného dne po nebi značí ticho velmi nebezpečnou situaci, protože mu kolem uší přestal proudit vzduch. A pro rozhlasové vysílání je ticho noční můrou především z dob minulých, kdy ticho naznačovalo, že se někde dějí strach nahánějící prapodivnosti (např. během válečného stavu). Dnes je to spíše kvůli strachu o udržení posluchače ve stavu jakéhosi mediálního tranzu. Podle Erazima Koháka lidé poslouchají rozhlas, protože se bojí ticha. Ticho zkrátka v mnohých budí pocit obav, ale to je jednoduše otázka kontextu. Přitom v tichu se dá slyšet bytí. Třeba naslouchat tichu vzdálené dálnice, tichu mraveniště, tichu padajícího sněhu nebo šumu ve větru klinkajících klasů žita podobně, jak bylo znázorněno ve filmu Ivana Passera Intimní osvětlení, kde naslouchání takovému tichu probíhalo názorně, prostřednictvím hudebního nástroje.