Tomáš Dufka: Konec nostalgickému vzpomínání, zvukový archiv žije! Popularizace historických nahrávek v digitální době

Pod hlavičkou virtuální posluchárny se skrývá iniciativa rozhlasových rešeršistů, která vznikla před dvěma lety původně jako pravidelný obsahový prvek pro sociální sítě. Funguje na jednoduchém principu, a to připomenout každý den formou krátké ukázky (doplněné o historickou fotografii) alespoň jeden historický zvuk z archivu ČRo. Na jaře letošního roku se díky rozhlasovým archivářům Auditorium rozšířilo i do aplikace mujRozhlas.

Hlavním záměrem projektu je informovat veřejnost o existenci rozhlasového archivu způsobem, který je mu vlastní – pravidelným výběrem z jeho obsahu. Archiv v tomto pojetí nemá být klidnou oázou, kam chodíme nostalgicky zavzpomínat na dobu našeho dětství, ale místem, kde se otevírají témata, hýbající současnou společností. V konečném důsledku je právě takový přístup cestou, jak k historickým tématům přilákat i příslušníky mladších generací.

Být na správném místě…

Jednou věcí je změnit převládající paradigma, se kterým se k výběru z mediálních archivů přistupuje, druhou, neméně podstatnou, je reflektovat zásadní přesun části veřejného života do online prostředí. Jinými slovy: úspěšná popularizace archivu se dnes bez přítomnosti v digitálních platformách – ať už jsou to sociální sítě, podcastové aplikace nebo webové projekty – neobejde. Jak ukazují zkušenosti ze zahraničních veřejnoprávních institucí, jakými jsou švýcarská RTS, francouzská INA nebo britská BBC, tato strategie přináší ovoce a archivní materiály si díky ní nacházejí cestu k desetitisícům příznivců.

Domovskou sociální sítí je pro Auditorium Twitter. Právě tato síť totiž velmi věrně odráží aktuální témata, která v reálném čase putují veřejným prostorem; doplnit je o historický kontext se často vysloveně nabízí. Twitterové nástroje navíc dokáží vkládané příspěvky dobře strukturovat jak podle času, tak díky hashtagům i podle témat.

Účet, mající dnes skoro 1200 sledujících, vznikl v únoru 2019 zásluhou Ondřeje Franty a od té doby zveřejnil téměř 700 tweetů, z nichž většina obsahuje kromě textového sdělení i tzv. audiogram – tedy video, kombinující zvukovou nahrávku s fotkami a grafickými prvky. Twitterový projekt tehdy navázal na audiovizuální facebookové příspěvky Martiny H. Holé pro účet Českého rozhlasu, které na podzim 2018 uvedly značku Auditorium na mediální scénu. Nejúspěšnější tweety (jako např. výročí narození Magora Jirouse, odstoupení Borise Jelcina z funkce ruského prezidenta v roce 1999, porážka kurdského povstání v roce 1991 apod.) přitom posbíraly tisíce zhlédnutí. V září 2020 příspěvky z Auditoria lidé sledovali v celkovém souhrnu průměrně 230 minut denně.

O twitterový účet se dnes starají kromě Ondřeje Franty i další členové rešeršního týmu: Miroslav Tomek, Josef Řídký, Filip Pluhař a autor tohoto textu. Ten také spravuje účet fiktivního rozhlasáka Jaroslava Hlase, který s účtem Auditoria kooperuje a představuje týden co týden zvukové nahrávky, staré přesně 30 let, z perspektivy jednotlivce.

Pustit si archivní zvuk dne přímo do sluchátek umožňuje aplikace mujRozhlas, pro kterou zvukový a obrazový materiál vybírá Tomáš Pánek. Archivní ukázky zde mohou mít (narozdíl od Twitteru) neomezenou stopáž. Zároveň jde o „domácí“ platformu, která posluchače Auditoria dokáže nasměrovat i k dalším audiím Českého rozhlasu.

… ve správný čas

Ačkoli historické nahrávky v archivu ČRo na první pohled odkazují k něčemu dávno minulému, bylo by chybou při jejich popularizaci ignorovat agendu aktuálních událostí. Informovanost o každodenním dění je naopak při přípravě Auditoria jedním ze základních předpokladů, jak v bohatství rozhlasového archivu rozlišit aktuálně zajímavé zvuky od těch méně zajímavých. A právě toho si je vědom tým rozhlasových rešeršistů. Umění skloubit aktuálně novinářský styl práce s historizujícím přístupem využívajícím archivní materiály patří mezi jeho hlavní přednosti.

Projekt Auditorium je zúročením práce, jíž se rešeršisté spolu s archiváři ČRo denně zabývají. Využívají zde know-how, spočívající ve výborné znalosti nejen zvukového archivu a agendy zpravodajství, ale i aktuálních výročí. Právě ta určují kostru témat, kterou se Auditorium převážně řídí. Nikoli však způsobem, jakými se s výročími zacházelo za normalizace. Zatímco pravidelné a povinné připomínání významných osobností a událostí tehdy uměle vnášelo do mediálního světa témata, kterými společnost dávno nežila, v současnosti je role výročí v rámci mediálního provozu přesně opačná. Čím více v sobě dané výročí nese přesah do současnosti, tím lépe.

Ukázkou z archivu to nekončí

Nelze zastírat, že nastíněný přístup k popularizaci archivu má také určité limity. Digitální doba klade důraz na aktuálnost, stručnost a vizuální pestrost. Spolu s honbou za „lajky“ tak může snadno sklouznout ke zkratkovitosti, povrchnosti nebo podbízivosti. Auditorium se mimo to potýká s nedostatkem kvalitních historických fotografií, nutné a „zatraktivňující“ složky každého historizujícího digitálního obsahu, které v rozhlasovém archivu povětšinou teprve čekají na svou digitalizaci. A pak je tu faktor pomíjivosti. Sociální sítě dokáží jakýkoli příspěvek uložit do zapomnění stejnou rychlostí, s jakou ho nedávno předtím rozšířily do všech koutů země, ne-li světa.

Auditorium nicméně nemá ambici být jediným a konečným zdrojem popularizace archivu ČRo. Jde spíš o komunikační kanál, šířící povědomí o existenci archivu mezi širokou veřejnost. Zvukové ukázky, obsažené v Auditoriu, mají sloužit jako vstupenka k dalšímu poslechu rozhlasových nahrávek.

Kromě projektu Auditorium rešeršisté a archiváři pravidelně píší články pro rozhlasový web, jež v kontextu archivních zvukových záznamů pojednávají o historických tématech. Dále spolupracují s Oddělením vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů na vzdělávací aplikaci HistoryLab, v jednání je také spolupráce s popularizačním časopisem Dějiny a současnost. Rešeršisté v neposlední řadě propagují archiv ČRo i v rámci podcastu Vinohradská 12, kde archivní zvuky fungují jako důležitý doplňující prvek rozhovoru s hostem.

Digitální prostředí nabízí popularizaci archivu velký prostor. Stává se výzvou, kterou nesmíme nechat ležet bez povšimnutí.