Tomáš Svoboda se už filmu nebojí, dobře ho totiž prozkoumal
Smíchovská Galerie Jelení právě hostí výstavu Tomáše Svobody s názvem Filmů se už nebojím. Pro malý prostor tak trochu zapadlé galerie Svoboda vytvořil instalaci odpovídajícího rozměru, která ale nepostrádá vtip, nápaditost a myšlenku.
Tomáš Svoboda je umělec v nejlepších letech. AVU dostudoval před dostatečně dlouhou dobou, aby si stihl najít vlastní rukopis, a zároveň ještě netvoří tak dlouho, aby ho vyčerpal. Podobně jako třeba jeho vrstevník Krištof Kintera. Mnohem blíž má ale k práci svých generačních spřízněnců Zbyňka Baladrána a Jána Mančušky. Spojuje je mimo jiné konceptuálně rozvíjený zájem o specifika filmového média a společnost. „Já si myslím, že film je médium, které velmi výrazným způsobem změnilo vnímání lidí a jejich chování, a že jsou určité chvíle, kdy se rozdíl mezi filmem a takzvanou žitou realitou stírá a jedno prostupuje druhé,“ říká Svoboda.
On sám chápe každé médium jako znakový systém, v němž se divák orientuje díky zkušenostem z běžného světa. V instalaci Imagine Psycho z roku 2008 třeba z filmu úplně vypustil zvuk a jako obraz použil jenom krátké slovní popisy děje, které se střídaly v rytmu jednotlivých záběrů. Konečný záznam si musel divák sám „promítnout“ až na základě vlastních asociací a představ.
Své tradiční principy uplatnil Svoboda i v instalaci Filmů se už nebojím, která právě probíhá v Galerii Jelení. I tady nechal část práce na divákovi a znovu zkoumal, jak film ovlivňuje společenské chápání. Postavil vedle sebe sekvenci ze známého snímku Příjezd vlaku do stanice La Ciotat bratří Lumiérových z roku1895 a současné amatérské video z občanské války v Sýrii. Jeho autor zabírá tank, který k němu pomalu otáčí hlaveň, až vystřelí. „Jsem přesvědčen, že to je vlastně druhá poloha. Zatímco u toho prvního lidé prchali, protože se domnívali, že jde o realitu, tak tady kameraman viděl film. Viděl v hledáčku své kamery – respektive spíše na displeji mobilního telefonu – něco, co považoval za film, nikoli za realitu, která ho může ohrozit na životě.“
Svoboda tak nenásilně a originálně ukázal, jak zásadně se lidské vnímání vlivem médií mění. Zároveň ale nezůstal jenom u suchopárného konstatování, celou instalaci pojal s vtipem, který je pro něj typický, jak míní i kurátorka Gabriela Kotíková: „Jeho díla jsou vždycky vtipná nebo ironická, takže je to věc, která člověka i potěší. Není to jen nějaký intelektuální rozbor, vždycky je každá výstava zároveň legrační.“ Jednotlivé sekvence jsou totiž rozfázované do fotografií rozmístěných po obvodu malých potemnělých místností galerie. Kolem nich dokola projíždí dětský vláček s baterkou, která postupně jeden obrázek po druhém osvětluje. Divák sleduje jeho dráhu a sám si skládá film i se všemi prostřihy. Svoboda tak vlastně hravě převrátil princip promítání celuloidové pásky – světlo a pohyb zůstává i tady. I když tenhle zakladatel Displaye a pozdějšího Tranzitdisplaye začínal jako malíř, postupně se propracoval až k instalacím, které s malbou už nemají nic společného. Své výtvarné schopnosti zasvětil zkoumání úplně jiných médií a jejich působení na někdejší i současnou společnost. Stal se z něj jakýsi umělecký sociolog.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
