Tragická groteska Dmitrije Šostakoviče aneb Lady Macbeth Mcenského újezdu

8. květen 2018

V Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě se premiéra nové inscenace Šostakovičovy nejúspěšnější opery dávala letos 8. března a až do podzimu bude na programu Národního divadla moravskoslezského.

Hudebního nastudování Lady Macbeth Mcenského újezdu (1932) se ujal dirigent Jakub Klecker, velké sborové scény jsou dílem sbormistra Jurije Galatenka. Režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák plně podpořili syrový a surový svět přízemních charakterů doby nevolnické Rusi, z jehož plytkosti se svým způsobem vymyká hlavní hrdinka Katěrina Izmajlova (podle předlohy novely Nikolaje Leskova) - znuděná manželka, vášnivá milenka, vražedkyně a v závěru zoufalá žena, která se rozhodne zemřít, a ne sama.

Iordanka Derilova (Katěrina Lvovna Izmajlova), Martin Bárta (Boris Timofejevič Izmajlov)

Po celou dobu divák Katěrině rozumí, drží jí palce a pláče, když umírá. Možná i to byl důvod, proč právě toto dílo mladému Šostakovičovi jednou provždy zlomilo vaz. Ale situace nesnese jeden výklad.

Vycházející hvězda sovětské hudby

Dva dny před premiérou nové ostravské inscenace se v klubu Fiducia v Ostravě setkává operní režisér Jiří Nekvasil s muzikologem Janem Špačkem a mladou sovětskou hudbu probírají pěkně z gruntu. O poměrech v Sovětském svazu do roku 1932 se rozpovídal na úvod Jan Špaček:

„Po bolševické revoluci je sovětská realita prvních patnácti let charakterizována jistou bezradností a nesmírnou pluralitou uměleckých názorů, byť byla jednoznačná shoda na podpoře a propagaci revoluce. Všichni tvůrci se na stránkách desítek uměleckých časopisů donekonečna přeli, jak by mělo umění vypadat. A mocná sovětská avantgarda byla jedním z charakteristických rysů, jedním z hlavních proudů nové sovětské doby.“

Z těch také vychází hvězda moskevské konzervatoře Dmitrij Šostakovič. Klíčem k charakteru opery Lady Macbeth Mcenského újezdu (1932) jsou jeho dřívější hudebně-dramatická díla, např. avantgardní opera Nos, ideologické celovečerní balety Zlatý věk a Šroub, scénická hudba, estrády, hudba k filmům.

Komplexní dílo splněných snů

Mnoho zdánlivě nesourodých prvků obsahuje jeho opera Lady Macbeth Mcenského újezdu, je to dílo paradoxně v souvislosti s jeho mládím komplexní a završující. Jakoby tušil, co se bude dít. Šostakovič toužil, aby to bylo dílo největší, nejlepší, extrémní v dynamice a expresivitě, opera, která bude obsahovat všechny sny, které si přál v hudbě realizovat.

O opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu a jejím autorovi debatovali muzikolog Jan Špaček a režisér inscenace a ředitel NDM Jiří Nekvasil (vpravo)

Lady Macbeth Mcenského újezdu (čtyři dějství a devět obrazů) je syntézou všeho, co tento geniální umělec do té doby nasál. Vyhledávání krajností je možnou odpovědí na to, proč se paradoxně po smrti Stalina uchýlí Šostakovič k přepracování opery do podoby, která krajnosti anuluje, otupuje dravost a vyhraněnost vášní. Od té chvíle Šostakovič povoluje jen jednu verzi této opery, a to verzi třetí, dokončenou v roce 1963 - operu Katěrina Izmajlova.

Náhlý konec dramatika

Beseda v klubu Fiducia trvala více než dvě a půl hodiny, a přesto z ní neodešel jediný posluchač. Jiří Nekvasil a Jan Špaček věcně, a přitom poutavě rozebírali námět opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, milostný příběh z malé vesnice, jehož tragédie je završena trestem nejvyšším: zradou muže, kvůli kterému Katěrina vraždila.

Jiří Nekvasil během zkoušení inscenace

Oba diskutující podrobně rozebírají prozápadní vlivy Šostakovičovy hudby (Wagner, Mahler, Strauss) i  Šostakovičovo vyrovnání se s Musorgského operou Boris Godunov. Odkrývají detaily roku 1936 i nechvalně proslulého článku Chaos místo hudby, který stál na začátku konce Šostakovičovy umělecké integrity i v pozadí osobních tragédií. Beseda je plna postřehů ze skladatelova soukromí i schizofrenního chování umělce, který byl tu výkladní skříní Stalinovy ideologie, tu maloburžoazním formalistou kolem kterého dlouhé roky kroužily popravy. Hvězda Šostakovič ale svítila dál, byť zdroj její energie rok od roku slábnul.

Hudební skladatel Dmitrij Šostakovič v roce 1950

Po Šostakovičově smrti se operní svět vrhá na zakázanou verzi z mládí, na Lady Macbeth Mcenského újezdu, dílo svobodné, plné otevřeného sexu, násilí, strachu, extrémních poloh, grotesky, za které do očí bije duchovní a duševní bída prostředí, ve kterém hranice mezi pravdou a lží jsou stejně propustné jako mezi životem a smrtí.

Spustit audio

Související