Transplantační medicína, novinky
Dárcovství orgánů, tak to je dnešní Vaše téma. Mluvili jsme poměrně široce o dárcích i příjemcích, stresující a doslova adrenalinové práci lékařů tohoto druhu medicíny. V závěrečném dílu si připomeneme to, co je v dárcovství od letošního září nové. Totiž registr lidí, kteří se dárci nechtějí stát a ještě pár věcí, které stojí za tiché, soustředěné zamyšlení.
Ulicí se řítí sanitka a vždycky se najdou řidiči, kteří se na ni přisprostle, tak zvaně, zavěsí. Možná právě využili toho, že odněkud někam putuje srdce, na které už čeká příjemce a tým operatérů. Transplantační medicína je akční medicína a využívá nejen rychlých vozů, ale i letadel či vojenských vrtulníků. Tým, který se dá do pohybu, když nastane smrt mozku u možného dárce čítá na 60 lidí, lékaři, zdravotní sestry, koordinátory, řidiči sanitek, piloti. Tato medicína nezná ani náznak pracovní doby. Zainteresovaní lidé jsou 24 hodin denně na telefonu. Jednou z nejvýraznějších osobností české i evropské transplantační medicíny je doktorka Eva Pokorná, hlavní koordinátorka transplantačního centra IKEM.
Eva Pokorná: Výsledky transplantační medicíny jsou velmi, velmi dobré. Čili to naprosto opravňuje existenci takové medicíny. Máme výsledky transplantací srovnatelné s ostatními západními zeměmi, s kterými bychom se tedy chtěli srovnávat. Co je problémem celosvětovým u transplantační medicíny, je nedostatek orgánů, nedostatek dárců orgánů, nedostatek orgánů. Čekatelů na transplantace je mnohem více, než je počet tedy možných dárců a než je tedy možno transplantací provést. Takže jednou z takových základních problémů, je i dostupnost té medicíny, dostupnost transplantace pro českou populaci.
Nicméně i přesto je na tom Česko lépe než například sousední Německo, řekla Radiožurnálu Eva Pokorná. Konkrétně počet transplantací ledvin u nás je téměř dvojnásobně vyšší. Obecně však platí, že čekatelů je vždy víc než dárců. Od letošního září je do systému zakomponován registr lidí, kteří si nepřejí být dárci orgánů.
Eva Pokorná: U nás je princip předpokládaného souhlasu zakotven v té legislaci, v tom zákonu, což znamená, že člověk, který se nevyjádří, u něj předpokládáme souhlas. Ale velmi důležité je říct to, že každý z nás má v současné době možnost říci ne a evidovat to svoje ne. Rozmyslet si, zda chce nebo nechce být dárcem orgánů po své smrti a pokud nechce, má možnost říci, nechci, nesouhlasím, registrovat ten svůj nesouhlas a ten nesouhlas musí být samozřejmě 100procentně vždy akceptován. Rodina by měla být informována, ale není nutno získávat souhlas, protože v současné době každý z nás má možnost si zvážit, zda chce či nechce být dárcem orgánů, neměla by to za něj rozhodovat rodina a už vlastně vůbec ne v době, kdy ztratili toho nejbližšího člověka, jsou vlastně v emočně velmi vypjaté, velmi svízelné situaci a v podstatě nevyjadřují vůli toho zemřelého, který již nemůže mluvit, protože je mrtvý, ale svoje přání a navíc, jak říkám, v emotivně velmi, velmi těžké situaci.
Systém předpokládaného souhlasu kombinovaný s registrem odmítačů je nejlepší systém na světě a má jej pouze několik zemí, řekl Radiožurnálu primář kliniky nefrologie IKEM, Jiří Lácha. Skloubí potřeby nemocných a vůli těch, kteří s dárcovstvím nesouhlasí. Nikdo však zatím nenašel odpověď na otázku, jak se zachovat, když se odmítač ocitne v roli čekatele na orgán.
Host (Jiří Lácha: Celosvětově není vyřešeno, jak nakládat s osobami, kteří byli původně odmítači a pak se stali čekateli transplantace, protože to je poměrně velmi vzácný případ a myslím si, že ta praktická realita není příliš častá, spíš to v otázce etické nebo morální. Já na to řešení neznám, ale myslím si, že společnost by o tom měla diskutovat a mělo by to být podkladem pro nějaké zamyšlení zároveň i těch osob, kteří chtějí odmítnout, protože ten jejich orgán může někomu jinému zachránit život nebo jeho život učinit daleko snesitelnějším, než jak to původní choroba tomu nemocnému přinesla.
Transplantační medicína se dotýká v mnoha směrech etických problémů, ale primář, Jiří Lácha, soudí, že jejich velká část je dobře vyřešena.
Jiří Lácha: Po 40 letech transplantování orgánů celosvětově je jednoznačně přijato, že transplantace orgánů je vysoce etický čin. Darování orgánů, ať už ze živého dárce nebo zemřelého dárce, je vysoce etický čin. Na tom se shodli nejenom lékaři, na tom se shodly i všechny konference o etice, stejný přístup má katolická církev ústy papeže a stejný přístup mají všechny rozhodující církve na světě, které to projednávaly.
Lékaři, církve, etické konference, ale de facto rozhoduje konkrétní jedinec, jeho rozum a cit.
Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.
