Učitel nesmí být majitelem historické pravdy, ale průvodcem žáků po historii, věří didaktik dějin

19. leden 2020

Jak vypadá výuka dějepisu na školách? A jak by měla? 

„Dějepisné vzdělávání v rámci školní docházky je důležitou součástí, protože formuje identitu mladého člověka, socializuje ho do společnosti, kultury a státu,“ říká host Leonarda Plus didaktik dějin Jaroslav Pinkas z Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů.

Rámcové vzdělávací programy definují na úrovni základních škol cíl dějepisu jako rozvoj a kultivaci historického vědomí. „Tedy ne osvojení si nějakého historického kánonu, ale rozvoj historických kompetencí, tedy schopnosti myslet historicky.“

Žák by si měl ze studia dějepisu odnést, že historie je konstrukt, že neexistuje jeden výklad dějin, ale může jich existovat více. To neznamená, že všechny jsou stejně relevantní, některé jsou pravděpodobnější a kvalitnější, jiné méně, ale mohou existovat i dva stejně validní výklady dějin s odlišnou intencí.
Jaroslav Pinkas

Dědictvím éry komunismu pro vnímání historie je prý odtažitost k soudobým dějinám. „Ty byly zvláště v poslední fázi normalizačního režimu problém, protože režim musel z ideologických důvodů dějiny vykládat lživě, co bylo v rozporu se zkušeností naprosté většiny občanů.“

Učitelé to často řešili tím, že vykládali toto období zcela formálně nebo se mu vyhýbali. „Určitý despekt se pak přetavil i do 90. let, kdy se soudobé dějiny z počátku ani neučily... Tato mezera se nesla až do poloviny desátých let 21. století.“

„Základem je nepředkládat žákům velká interpretační schémata, ale spíš volit takovou cestu, aby sami došli k nějakým interpretacím,“ doporučuje didaktik.

V praxi to znamená, že se pracuje s nějakým setem pramenů, které obsahují i protichůdné informace a je na žácích, aby našli klíč, samozřejmě za podpory učitele. Ten tak získává novou roli: není to majitel historické pravdy, který říká, jak to bylo, ale spíš jakýsi průvodce a moderátor, který pomáhá žákům interpretovat historické prameny a formulovat nějakou tezi.
Jaroslav Pinkas

S přiznáním, že neexistuje jediný výklad historie, pracují například irští pedagogové. „Ti jsou pro mě velkou inspirací, protože se musejí vyrovnávat s velkým politickým a historickým zatížením svého regionu.“

„Jejich řešením je přiznávat kontroverzi a moderovat spor, aby byl kultivovaný a vedl ke konsenzu ve výkladu, ale i k respektu k jinému výkladu.“

Znalost základních fakt je nezbytná, je tu ale prostor pro redukci

„Aby lidé mohli myslet o historii, tak musí znát základní fakta a bez nich se nejde obejít... Samozřejmě je otázkou, co všechno je potřebné, aby žáci na základních školách znali... Obecně je dějepis faktograficky naddimenzován.“

Samotné myšlení bez vědění je ale iluze. „Nelze rozvíjet čisté myšlení, vždy musí mít nějaký obsah... Nekladl bych tady fakta a myšlení do zásadní opozice, protože jsou komplementární a na sobě závislé.“

„Je tu ale velký prostor pro diskuzi o rozsahu toho, co je základní faktografií, kterou by žáci měli vědět. A tady si myslím, že je opravdu velký prostor pro redukci učiva,“ shrnuje Jaroslav Pinkas.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.