Útěky z komunistických kriminálů nemáme zmapované. Vlastně o nich téměř nic nevíme, uvažuje historik

Komunistické kriminály jsou dodnes výraznou připomínkou, jak se totalitní stát choval ke svým spoluobčanům. Nejen k těm, kteří se za mříže dostali za prokázané trestné činy, ale především k nevinným politickým vězňům. Těm, kteří se stali terčem komunistické justice a oběťmi vykonstruovaných politických procesů. Odsouzenými se v jistém slova smyslu stali i jejich blízcí.

Únor 1948 znamenal postupné změny ve všech oblastech života. Týkalo se to i vězeňství, o kterém host pořadu historik Jaroslav Rokoský říká: „Vězeňství se proměňovalo dle sovětského vzoru. Uplatňovalo se i třídní pojetí trestů, takže žádné slitování s politickými vězni. Tehdy taky jejich počet prudce narůstal. Pozice politických vězňů pak znamenala: ,Vrah to má proti jednomu člověku, ale politický proti celému národu‘,“ popisuje. 

Účinkuje: historik Jaroslav Rokoský
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

To, že to tak doopravdy bylo, potvrzují slova velitele Sboru vězeňské stráže Klosse. Ten 6. dubna 1950 na poradě velitelů řekl: „Nutno si uvědomit, že uvnitř ústavů jsou největší reakční krysy, které narušují oddíly a podrývají autoritu. (…) Vězeň nesmí mít dojem, že má na něco nárok! Není na místě žádná sentimentalita. Teď, když jsou ve vězení největší gauneři.“ 

Útěk 12 politických vězňů

Jedna z věznic byla ve slovenské Ilavě, kde byli vězněni muži i ženy. Tam se rozhodla prchnout 12členná skupina politických vězňů. Útěk plánovali dlouho, až se jedné noci – bylo to 28. května 1951 – rozhodli.

Útěky z komunistických kriminálů nemáme zmapované, vlastně o nich skoro nic nevíme.
Jaroslav Rokoský

„Když se zešeřilo, vězni roztrhali prostěradla a svázali je do provazů. Pak po druhé kontrole světnice vylomili mříže a po třetí kontrole začali slaňovat, a to už bylo kolem 23.00 hodiny.“

Tehdy byla silná bouřka, což jim nahrávalo, ale i to, že jim další uvěznění „kryli záda“. Tehdy projevili svou statečnost, pomáhali útěkářům totiž i při útěku samotném. Na svou pomoc pak tvrdě doplatili – a někteří byli dokonce zakováni do želez.

Čtěte také

Když „političtí“ utekli, probíhalo vyšetřování a tvrdé kázeňské tresty dostali i dozorci. Vedoucí věznice byl kárán, že nedostatečně spolupracoval se Státní bezpečností. „Okamžitě byl zbaven funkce, stejně jako jeho dva další podřízení.“

Většina útěkářů byla v průběhu dvou týdnů dopadena, pátrací akce byla rozsáhlá a nakonec pro stát úspěšná. Jejich šance na přežití se výrazně snížila.

„Čtyřem se to ale podařilo, přešli dokonce hranice a dostali se na Západ,“ popisuje Jaroslav Rokoský. A dodává: „6. listopadu 1952 byli ti, které na útěku chytili, postaveni před bratislavský soud, který jim vyměřil další vysoké tresty.“

Odpověď na otázku Jak to bylo doopravdy, jestli se z komunistického kriminálu dalo prchnout, je jasná. Příběh z Věznice Ilava je dnes už téměř zapomenut.

„Útěky z komunistických kriminálů nemáme zmapované, vlastně o nich skoro nic nevíme. A tento hromadný útěk je raritou. Bezesporu to chtělo velkou odvahu a naději, že se to podaří, přesto, že byla jen mizivá. Navíc nestačilo jen utéct z vězení, ale dostat se na Západ.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.

Spustit audio

Související