Úžasné životy a další poznámky k Dvojce

Vážený pane ombudsmane,

nebývá asi často, aby někdo reagoval na dopis - mail po dvou letech. Já byl tehdy roztrpčen koncem oblíbených Toulek českou minulostí a Vy jste mi napsal, že se chystá nový pořad Úžasné životy, který měl dělat stejný tým.

To se zřejmě nevyplnilo, Úžasné životy vysíláte z Prahy a mají, žel, velmi proměnlivou kvalitu. Je to tím, že pořad asi nemá stálého dramaturga či tým, a tak si různí populární lidé vybírají své oblíbence. Nic proti tomu, ale těžko může třebas staletími prověřená osoba M. D. Rettigové odpovídat třebas nedávno zemřelé houslistce a muzikatce, která zemřela relativně mladá. Je více než pravděpodobné, že po 150 letech o ní už nebude vědět nikdo.

Nyní jste nově a v hodinovém formátu začali vysílat Příběhy z kalendáře, a tak se Vám na jedné stanici bijí dva de facto podobné pořady, které mají víceméně shodnou náplň.

Víte stanici Prahu - alias nově Dvojku poslouchám už od svých školních let a nyní se blížím do seniorského věku, kterému je zřejmě určena. Ale myslím si, že byste neměli uměle snižovat kvalitu pořadů tím, že osvědčené autorské týmy pošlete do výslužby a nenahradíte je nikým. Tak kvalitní pořad, jako jsou Toulky českou minulostí asi nemáte a zřejmě dlouho mít nebudete. O jeho oblibě svědčí jak časté reprízym tak jeho vydávání na CD. Myslím si, že by Dvojka měla být pestřejší a ne mít velmi podobné pořady rozdílné minutáže.

Chápu na druhé straně Vaši snahu přiblížit se mladým, ale ranní všednodení vysílání Dalibora Gondíka mi připadá uměle mladé, uměle bezprostřední a uměle zábavné. Ale to je na Vaší úvaze. Já to překonám a budu se věnovat těm pořadům, které mi za to stojí. Jen mám za to, že byste se měli častěji pokoušet zdolávat náročnou laťku, kterou nastavili svým pořadem TČM pánové Veselý a Ostrý.

Pěkný den přeje

I. Č

____________________________________________________________________

Vážený pane,

připomněl jsem si naši korespondenci a uvědomuji si při tom, jak výstižný je bonmot, který zní: Jedinou jistotou je, že všechno je jinak. Rozhlas je stálá proměna, jak vidět z plánů, které jsem Vám sděloval a které nakonec doznaly nejrůznějších změn. Ondřej Nováček se s panem Jiřím Černým skutečně dohodl, ale jeho pořad se vysílá na Vltavě. Toulky českými osudy byly rozjednány, vypadalo to nadějně, ale pak do toho vstoupily faktory, které neovlivníme – těžká osobní situace Josefa Veselého, k tomu jeho jistý pocit vyčerpání po mnohaleté práci na Toulkách českou minulostí. Přestože si Český rozhlas pokračování se stejným autorským týmem velice přál a z toho důvodu odkládal nasazení jiného programového formátu, nakonec musel zvolit jiné řešení – samozřejmě těžko je srovnávat s tak uceleným, výjimečným projektem, jako jsou Toulky českou minulostí. Je to výjimečný fenomén a každý dramaturg nebo redaktor by si přál být u zrodu něčeho podobného. Není to tak, že by tomu někdo bránil. Takové věci se nerodí na povel, musí dojít k souhře řady faktorů. Osobně mám radost například z Historie českého zločinu jako holdu práci kriminalistů (i když některé díly by mohly obsahovat méně doslovné pasáže), z cyklů Stopy, fakta, tajemství, Příběhy slavných značek (zájem o ně dokonce přiměl autory k přípravě knížky), Stříbrný vítr, trochu stranou pozornosti, podle mého názoru neprávem, je skvělá Expedice. Až tyto formáty skončí – ne proto, že by jejich autory někdo schválně posílal do výslužby, ale protože budou vyčerpaní, osloví je jiná práce apod. – bude se na ně vzpomínat a budou se vděčně reprízovat.

Podporuji to, co píšete v závěru. Stejně jako Vy si pořady vybírám. Nemohu čekat, že nějaká stanice bude „ušita“ přesně podle mých představ. Není to ani Vltava, ke které mám blízko, ani D-dur, z jehož programu mám často radost, ani Dvojka, kde s chutí poslouchám každý den několik pořadů, ale ranním, dopoledním i odpoledním proudům se spíše vyhýbám. Vyberu si i na dalších stanicích – pěkné věci mají regionální stanice, každodenní jistotou je pro mne vysílání Plusu. Pokud bych poslouchal jen jednu stanici, byl bych nespokojený, rozmrzelý – jednak z těch programů, které mne neosloví, a jednak z toho, co mi mezitím uteklo na jiných stanicích. Pokud máte pocit, že Vás ranní vysílání Dvojky nebaví, poslouchejte vltavskou Mozaiku nebo proud publicistiky na Plusu. Pro Vaši informaci, před programovými změnami v roce 2019 ztrácela Dvojka každodenní posluchače tak rychle, že během pouhých tří let (2015-2018) se jejich počet ze 400 000 snížil na 300 000. Poté, co se poměrně rozsáhlé změny zavedly, se pokles podařilo zastavit, nějakou dobu počet posluchačů stagnoval (už to bylo po setrvalém úbytku úspěchem) a nyní docela rychle roste na současných cca 350 000 denních posluchačů. Jistě se zadání, které má paní Gondík, nelíbí všem, ale těžko požadovat návrat k tomu, co bohužel přestávalo zajímat čím dál víc lidí.

Věc má samozřejmě víc rovin. V úvahu je třeba brát například i změnu postavení Prahy/Dvojky z páteřní, plnoformátové stanice pro všechny v jednu z 23 stanic s jasně danou cílovou skupinou. Je tu také legitimní požadavek, aby vedle mnoha specializovaných stanic pro malé okruhy posluchačů zde byly dvě celoplošné s cílem oslovit co největší počet (i za cenu kompromisů v hudební dramaturgii a v některých segmentech mluveného slova). Je to na dlouhou a podrobnou debatu. Jen jedno si prosím nemyslete – a sice že v Českém rozhlase nikomu nezáleží na posluchačích.

Se srdečným pozdravem

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu