V Čechách se cítím dobře, ale na Ukrajině mám svoji duši, říká sedmašedesátiletá uprchlice

Zanna Vinikovetskaja nejprve z Ukrajiny odjet nechtěla. Přála si pokračovat v tom, čemu se věnovala posledních 45 let – přednášet statistiku, finance a ekonomii na univerzitě. Názor ale změnila po krvavých útocích na její město Vinnycje, které leží přibližně 250 kilometrů jihozápadně od Kyjeva. „Moje dcera zemi opustila už 24. února. Já jsem se nejdřív bránila, ale když na město začaly dopadat rakety, hned druhý den jsem sedla do evakuačního autobusu a odjela,“ vzpomíná.

Řada jejích blízkých se také dostala do bezpečí. Na Ukrajině ale zůstal Zannin manžel, ten zemi nechtěl a ani nemohl opustit kvůli svému zdravotnímu stavu. Zanna je s ním stále v kontaktu. „Sotva ráno vstanu, už beru do ruky telefon. Sleduji zprávy, volám s manželem. Část města Vinnycje byla zničena. Často vzpomínám třeba na dvě studentky, které zahynuly při útoku na místní kulturní centrum. Město ale stále žije a přicházejí do něj noví lidé, například z Doněcku, Charkova nebo Chersonu.“

Zanna přijela do České republiky 16. května a se svojí dcerou a vnukem, jenž studuje Západočeskou univerzitu, nyní žije v Plzni. Zanna je velmi aktivní, navštěvuje například komunitní centrum Diecézní charity Plzeň, má ráda procházky v Borském parku a také se od září učí česky. V Čechách se cítí dobře, ale ten pravý domov je jen jeden. „Na Ukrajině mám svoji duši,“ říká. Až válka skončí, chce se do rodné země vrátit. Jen netuší, kdy to bude. Bojovat se totiž podle ní může ještě hodně dlouho.