V rádiu jsem mnohokrát přestřelil, ale mám dar sebereflexe, přiznává moderátor Evropy 2 Leoš Mareš

Jaké bylo tvoje první setkání s mikrofonem?

Moje nejstarší vzpomínka na mikrofon je z autobusu na zájezdy. Záviděl jsem průvodci, že si může vzít mikrofon a oslovit cestující v autobuse a něco jim říct, že třeba bude 30 minut pauza, nebo že vpravo bude nějaký horský štít. Představoval jsem si, že mikrofon jednou budu držet v ruce a lidem v autobuse něco sdělovat.

Čtěte také

Umíral jsem trémou, žádné čtecí zařízení tehdy nebylo, vzpomíná televizní hlasatel a rozhlasový moderátor Roman Víšek

Vnímám mikrofon jako zesilovač touhy sdělovat nebo ukazovat něco jiným. Kde se to v člověku bere? Je to exhibicionismus?

Určitě je to exhibicionismus, nějaká sebestřednost, že máte touhu, aby vás lidé vnímali, poslouchali, zajímalo je, co jim chcete sdělit. To je příjemný pocit, je to věc, která lidi dělá šťastnými, že vás někdo poslouchá. To nadšení, když vyprávíte dítěti a ono poslouchá, endorfiny, co zaplaví organismus, to je zakódováno v lidské DNA. A mikrofon je jenom zesilovačem téhle touhy.

Je rozdíl hlásit něco podstatného, nebo si dělat srandičky?

Baví mě život ve všech jeho odstínech, to znamená, že mě baví obojí. Možnost, kterou mám díky vysílání Ranní show na Evropě 2, je neskutečná. To je požehnání. Když je vážné téma, můžeme jet vážné vysílání, můžeme to glosovat. Odstíny vysílání si nastavujeme tak, jak jde sám život. 

Jsou věci, které bys do rádia nikdy říkat nechtěl?

Určitě, třeba kdybych musel prezentovat něčí názory, se kterými nesouhlasím. Ale naštěstí k tomu nejsem vyzýván a není to potřeba dělat.

Zažila jsem s rádiem fantastická setkání – srdce na dlani i spoustu punku. Co ty?

Čtěte také

Český rozhlas slaví 100 let od zahájení vysílání. Vzpomínáme na slavné komentátory a reportéry

To se nedá všechno říct. Od úplného extrému, že jsem vysílal zcela posílen alkoholem, že jsem nemohl mluvit, až po euforický stav způsobený hormony, když se mi narodil první syn v půl čtvrté ráno. Vyšel jsem z porodnice, nevěděl jsem, co mám dělat, věděl jsem, že za hodinu začíná vysílání naší Ranní show, ze kterého jsem byl sice omluven, ale šel jsem tam. Dodnes lidé zmiňují to vysílání, že si ho pamatují.

Vysílali jsem od vážných věcí – byly konflikty, zemřely slavné osobnosti, a my to věděli dřív, než to řekli v televizi nebo to vyšlo na internetu – po radostné věci, že jsme udělali někomu obrovskou radost, změnili mu život. Rádio umožňuje psát příběhy. Ale to ostatní média samozřejmě také.

Slovo, co nejde vzít zpátky, to je také půvab rádia. Přestřelil jsi někdy, že by sis za to někdy nafackoval?

Mnohokrát. Myslím si, že mám dar sebereflexe. A nejvíc mě to mrzí, když mám pocit, že jsem někomu ublížil. A stalo se to mockrát, třeba ve vysílání občas najednou řekneš věc, a v tom okamžiku, kdy to vypouštíš z pusy, už víš, že je to špatně. Rádio má tu výhodu, že to můžeš hasit v přímém přenosu, máš možnost se omluvit. Ale jsem člověk, který si to všechno bere, říkám si: ,už na to nemysli a jdi dál‘. Ale moc mi to nejde. Když někomu ublížím, špatně se s tím vyrovnávám.

Jak vzpomíná Leoš Mareš za začátky vysílání rádia Evropa 2? A co všechno mu přináší moderování? Poslechněte si celý rozhovor.