Violoncellista Eduard Šístek: Rád se vracím k Bachovým sólovým svitám

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Rodák z Prahy, ročník 1992, prozrazuje, že se svitami J. S. Bacha pro sólové violoncello vyrůstal a svěřuje se, že jsou pro něj spolehlivým hudebním základem, o který se může vždy opřít.

Eduard Šístek, absolvent Pražské konzervatoře a student Hudební fakulty pražské AMU jede v současnosti takříkajíc „na plný plyn“. Když pomineme roční studijní pobyt ve Vídni, vystupuje na sólových recitálech a v sezóně 2016/2017 má v plánu také několik vystoupení s orchestry. Vedle Moravské či teplické filharmonie ho čeká koncert s jeho domovským orchestrem – v lednu 2017 bude hrát s Českou filharmonií a kolegy Ivanem Vokáčem a Václavem Petrem Pendereckého Concerto grosso pro tři violoncella.

Slova „nahoře kvičí, dole bručí“ zná dobře i Eduard Šístek, avšak zdůrazňuje, že Dvořák je autorem těch nejkrásnějších violoncellových skladeb a partů v komorní i symfonické hudbě. „Kdybych se těmi slovy řídil, nemohl bych na violoncello hrát.“

Své violoncello, nástroj od vídeňského mistra Jaury z roku 1897, si Eduard vzal také do Telefonotéky a se svou sličnou klavírní partnerkou, gruzínskou pianistkou Sophiko Simsive, nám naživo zahrál Mendelssohna. Jeho Píseň beze slov je prý svou prostotou ideální dopolední hudba. Eduard totiž rád koncipuje programy svých koncertů s ohledem na denní dobu: „Schumanna a Brahmse hraji radši večer, času před polednem sluší třeba Piazzolla, Grieg nebo Stravinskij, kteří vám mohou dodat energii pro odpolední poveselení.“

Nahlédli jsme do příprav a studia nového repertoáru a dočkali se řady překvapení. Pro mladého violoncellistu nejsou noty jenom černé tečky na papíře. Dá hodně i na výtvarný vjem z notového zápisu, jakož i na výtvarná díla s danou skladbou žánrově a časově příbuzná. Bere zřetel i na autorův rodný jazyk. Snaží se vniknout do souvislostí mezi jeho rytmem a melodií a vlastním charakterem nástrojového partu.

Slyšeli jsme zahloubané a závažné kompozice, jako třeba Sonety Lukáše Matouška. Pobavili jsme se ekvilibristikou v Scherzu Julia Klengela, kde nástroj stoupá do závratných výšek, místy zní jako housle a na hráčových prstech se díky vysokým frekvencím hromadí kalafuna ze smyčce. A nechyběl ani Antonín Dvořák se svým okřídleným výrokem na adresu violoncella.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.