Vítězslava Kaprálová (1915-1940)
„Nebyla kráska, ale u lidí se krásná stávala tím, jak se s člověkem dostala do styku a jak na něj reagovala. To je jiný druh krásy. To není krása manekýny nebo filmové hvězdy. To je krása člověka, která vyzařuje přes jeho třeba i zdaleka ne tak dokonalé rysy. Žena se může narodit krásnou, nebo se krásnou stát svou duší. To byl její případ.“
Těmito slovy charakterizoval spisovatel Jiří Mucha svoji manželku, skladatelku i dirigentku v jedné osobě Vítězslavu Kaprálovou. Od jejího narození si 24. ledna připomínáme rovných 100 let. I když její život byl krátký, nezaniknul v proudu dějin. Vitulka, jak jí říkali, byla vedle svého vrozeného talentu neobyčejně tvořivá a samostatná. Znala své schopnosti a vždy dokázala své profesní i osobní případné těžkosti vyřešit na výbornou. Narodila se do hudební rodiny v Brně.
Otec hudební skladatel Václav Kaprál, žák Leoše Janáčka, později významný člen tehdejší české skladatelské obce, matka koncertní pěvkyně. Jejími učiteli ve skladbě byli v Brně Vilém Petrželka, v Praze Vítězslav Novák, v Paříži pak Bohuslav Martinů. Kaprálová bez klavíru nemohla skládat, pracovala velmi intenzivně a také rychle. Mezi její nejvýznamnější díla patří Partita pro smyčcový orchestr a klavír op, Variace pro klavír na zvony kostela Saint Étienne du Mont a Vojenská symfonieta. Je také autorkou mnoha zdařilých písňových cyklů, zejména na slova českých básníků.
Respekt si vydobyla také jako dirigentka, které bylo málo přes 20 let! Účinkovala s Českou filharmonií, v rozhlase v Paříži, ale i v Londýně, kde řídila orchestr BBC se svojí Vojenskou symfonietou. Psal se rok 1939, kdy se naposledy vrací na léto domů, na Tři studně na Českomoravské vrchovině. Je to klid před bouří, která se ohlašuje mnichovskou katastrofou. Životy Vítězslavy Kaprálové a Jiřího Muchy se spojily svatbou na pařížské radnici v dubnu 1940. V květnu je Vitulka v důsledku nezjištěných silných bolestí dohnána k hospitalizaci. Zůstává sama v malé ubohé nemocnici v jihofrancouzském Montpellier, kde umírá na tuberkulosu 16. června 1940. Poslední skladbou, kterou ve svém pětadvacetiletém životě stvořila, je píseň s názvem Dopis na slova Petra Křičky.
Na půdě Českého rozhlasu se podařilo do dnešních dnů v nahrávkách kompletizovat celé dílo Vítězslavy Kaprálové, v některých případech v obnovené premiéře, více jak 70 let od prvního uvedení skladeb. Příkladem může být Sonata apassionata op. 6, kterou Kaprálová zkomponovala na brněnské konzervatoři ve svých 18 letech. Toto velmi zdařilé dílo provedla v obnovené české premiéře v brněnském studiu Českého rozhlasu klavíristka Alice Rajnohová, přední současná interpretka klavírního díla Vítězslavy Kaprálové. Česká hudba je tak obohacena o zapomenutou, překvapivě cennou literaturu.
