Vozil zbraně povstalcům k rozhlasu, zaplatil životem
Nejtvrdší boje Pražského povstání se odehrávaly před rozhlasem. Stály život také řidiče Josefa Brávka, který vozil povstalcům zbraně. Bratr jeho smrti lituje dodnes.
Lidi, kteří zahynuli v bojích o rozhlas v květnu 1945, považujeme za hrdiny. Někteří blízcí příbuzní padlých ale i po sedmdesáti letech mluví víc o ztraceném životě než o hrdinství. Při Pražském povstání bránili budovu rozhlasu stovky lidí, na seznamu obětí je 89 jmen, ve skutečnosti jich ale bylo mnohem víc.
Je mezi nimi i Josef Brávek, který zemřel po průstřelu hrudníku hned první den povstání. Tehdy pětadvacetiletý šofér pocházel z vesničky Bácovice u Pelhřimova, v rodné vsi má pomník a dodnes tam žije jeho bratr.
Dlouhé stavení s rozbitou střechou vysoko nad vsí je už pár let prázdné. Před ním na rozcestí stojí ve stínu dvou listnáčů malý křížek se jménem muže, který se v chalupě 23. března 1920 narodil. Písmena nejsou moc čitelná, dobře je vidět jen tvář na fotografii. „Už se dlouho chystám, že to vyčistím a znovu pozlatím,“ říká zemědělec Miloslav Brávek (77), kterému bylo v den bratrovi smrti sedm let. Křížek postavila obec krátce po válce. „Jste vlastně první, koho to po dlouhých letech zajímá,“ říká s trpkostí v hlase starý muž a vrací se zpátky do vsi.
V kuchyni si sedá ke stolu a rozkládá černobílé fotografie. Ze snímků se usmívá sympatický mládenec, na rubové straně jedné pohlednice je rukou napsané krátké věnování: Vzpomínka pro sestřičky, Pepík, 26. února 1945. „Já si bráchu pamatuju dobře. Tím, že jsem byl z pěti dětí nejmladší, tak mě často choval na klíně.“ Miroslav Brávek se odmlčí, dívá se do země a něco si nesrozumitelně řekne pro sebe. „On sem občas přijel autem z Prahy, ono mu to nechytalo, tak jsme ho roztahovali kravami. To byla vždycky groteska.“
Brávek bere do ruky fotografii, na které je vidět řada rakví, u jedné stojí policista a žena v šátku. „To je máma, ten člověk ji vyzvedl na nádraží. Tenkrát dojet do Prahy nebylo jednoduché. Táta tam nemohl, a pokud vím, tak nebyli ani na pohřbu.“ Padlí z bojů byli odneseni do kostela sv. Ludmily a potom pohřbeni se všemi poctami na Olšanských hřbitovech.
Pocty se dočkal Josef Brávek posmrtně i od prezidenta republiky. Ten mu udělil in memoriam Československý válečný kříž. „Bratr vozil k rozhlasu zbraně, dvakrát projel a po třetí ho trefili. Odkud ty zbraně byly, to nevím.“ Miloslav Brávek přerovnává fotografie a připomíná slova své matky, která nesla bratrovu smrt velmi těžce. „Vždycky říkala, k čemu mu to bylo, že neměl nikam jezdit. A měla pravdu, dělal haura, chtěl být vlastencem a takhle dopadl.“
5. května 1945 v šest hodin ráno promluvili pracovníci rozhlasu česky a hráli zakázané české písně. Odpoledne se začalo o rozhlas jako o velmi strategické místo bojovat. „Všechny odbojové skupiny měly v plánu se rozhlasu zmocnit a informovat českou veřejnost, stejně tak silně ho chtěli udržet Němci,“ říká Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu. Doposud odborníci uváděli, že v bojích o rozhlas zemřelo 89 lidí. Nové výzkumy ukazují, že to bylo mnohem víc. „Mě se podařilo průkazně najít nejméně 156 obětí,“ říká Tomáš Jakl. Boj o rozhlas skončil v noci z 8. na 9. května.