Vražda jako osobní msta aneb Skutečný příběh mlynáře Habermanna

Podle některých vrazi mlynáře hodili do řeky Moravy. U Leštiny ho lidi ale vylovili, poznali a odvezli do márnice v Chromči, kde má rodina Habermannů hrobku. Tělo ale potom někdo ukradl.

Zápis o narození a křtu Huberta Habermanna|foto:Osobní archiv Stanislava Balíka

Podle jiné verze zase vrazi tělo odvlekli do kotelny lázní a tam ho spálili. Tuto verzi ale odmítali potomci Zdeňka Pospíšila, zakladatele a majitele lázní, později předsedy ilegálního okresního výboru.

Nepravděpodobné to přijde i bludovskému historikovi Stanislavu Balíkovi. „Podle Pospíšilových bylo prý v té době v kotlích před Němci schované ložní prádlo. Kotle i lázně byly mimo provoz. Mně přijde nepravděpodobné, že by tam někdo rozdělával oheň, aby tělo spálil. Navíc, po spálení by pořád zbyly nějaké ostatky.“

Manželka s dcerou nesměly zůstat

Při vysidlování Němců z Československa musely své domovy opustit odhadem více než dva miliony lidí. Při řešení smíšených rodin pak docházelo k absurdnostem, jak popisuje historik Balík:

„V Bludově byla celá řada takových rodin. Já jsem před časem zjistil, že o tom rozhodovala rada místního národního výboru hlasováním. A dokonce se stalo, že ta rada o části rodiny rozhodla, že je česká a o druhé, že je německá a musí do odsunu. To se řešilo hlasováním nikým nevolených lidí.“

Portrét mlynáře Huberta Habermanna|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Habermannova manželka Aurelie byla Němka. Proto ji i s dětmi zadrželi a z vily odvedli. Měly být odsunuty. Jejich dům krátce poté, co ho opustily, místní vyrabovali.

Aurelie se nedozvěděla, co se s jejím mužem stalo. O pátrání po svém zmizelém manželovi požádala na velitelství sovětských vojsk v Šumperku, které vedl major Uvarov. Ten se násilím na Němcích na konci války zabýval.

Úřady ale žádný oficiální dokument o úmrtí Habermanna jeho manželce nevydaly. „To, že se to začalo někdy kolem roku 1950 vyšetřovat, vycházelo z žádosti, kterou podala sestra Habermannovy manželky Jana. Ta zůstala tady v Československu,“ vypráví historička Michaela Kollerová z muzea v Šumperku. Aurelie si totiž bez dokumentů, že její manžel nežije, nemohla žádat o vdovský důchod.

Několik filmových pravd

Tehdy byl za pachatele označený Jiří Pazour. Ve vyšetřovacím spisu je jeho doznání. Mlynáře údajně zavraždil z nenávisti. Podle historika Stanislava Balíka šlo spíš ale o vyřizování účtů za prohrané peníze v kartách.

„Jiří Pazour byl prý opilý a zřejmě i posílený atmosférou konce války a toho, že je čas zatočit s Němci. Habermanna zastřelil,“ popisuje. „Spíš šlo o osobní mstu než etnicky motivovaný zločin.“

Hrob rodiny Habermannů na hřbitově v Chromči|foto:Ivan Fíla

Na motivy jedné z verzí příběhu vznikl celovečerní film Habermannův mlýn, který vzbudil kritiku obyvatel Bludova. Například Stanislav Balík upozorňuje na to, že manželka Habermanna nebyla židovka, obec nemohla mít za války českého starostu a tak podobně.

Nejvíc ale odsuzuje nepravdivé vykreslení skutečných bludovských obyvatel. „Například kaplana ve filmu hanebně zneuctili. Karel Dřímal byl velmi statečný člověk. Na začátku května 1944 byl zatčený za to, že pomáhal odboji, a zemřel v Terezíně na tyfus,“ vypráví. Stejně tak mu vadí postava majitele lázní Václava Pospíchala.

Lázně Bludov|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Ještě před uvedením filmu Habermannův mlýn, který vznikl na motivy stejnojmenné knihy Josefa Urbana, vznikl stejnojmenný dokument režisérů Milana Maryšky a Petra Jančárka. Film pracuje s odtajněným spisem a doznáním Jiřího Pazoura.

„Před tím, než přišel pan Jančárek, tak tu lidi vykládali různé verze. Ale pan Jančárek vraha dopátral, takže pravda vyšla najevo,“ říká Oto Böser, majitel Habermannovy vily, ve které je dnes penzion.