Výhrady k Teličkovi zástupné i legitimní
Když přišel listopad 1989, bylo Pavlu Teličkovi dvacet čtyři let. Mladík z diplomatické rodiny se po studiích práv stal zaměstnancem Ministerstva zahraničí a patrně si nedělal těžkou hlavu z politiky. Vstoupit do SSM mu bylo víc než normální a pak i do KSČ v podstatě rovněž. Aspoň pokud chtěl volně pokračovat v rodinné tradici. Dostatek inteligentní Telička těžko kráčel do strany z přesvědčení.
V jeho generaci se podobně chovalo dost lidí, kteří vzhledem ke svému mládí neměli tak vyostřený postoj k režimu, hlavně proto, že nepamatovali rok 1968. Spíš přemýšleli, jak na komunismus vyzrát. Pokud by ovšem pokračoval, asi by klidně dělali kariéru. To v nás samozřejmě nemusí budit velké nadšení. Ale téměř plamenné odsouzení, jakého se Teličkovi dostalo bezprostředně před vládní nominací na eurokomisaře od šéfa strany lidové Miroslava Kalouska, zřejmě není na místě. Telička dost dobře nemohl stihnout si s komunisty víc zadat a o žádném jeho vážnějším morálním pochybení, než je onen vstup do strany, není aspoň zatím nic známo. Komunismus pak rychle padl a typům jako Telička mnoho možností nezbývalo.
Buď se v rámci jakési kajícnosti stáhnout kamsi do ústranní, anebo nabídnout své schopnosti novému režimu a na někdejší angažmá vpodstatě ve víru práce zapomenout. K tomu je nepřímo konec konců nabádala i většina politické reprezentace v zemi. Tuto cestu volil i nyní nominovaný evropský komisař a tak se zdá nepatřičné mu krátký pobyt v komunistické straně vyčítat. Že pak poslanci vládních stran kontrovali v debatě nad Teličkovou nominací poukazem na čtyřicetiletou účast lidovecké strany v národní frontě, a tudíž na jejich legitimizaci totality, tomu se Kalousek nemůže divit. A konec konců příslušníci jeho strany, včetně lidovci stále ještě ctěného Josefa Luxe, seděli v prvních polistopadových vládách s několika nedávnými členy KSČ.
Také ODS má výhrady k Teličkově členství v KSČ. Ale v té pobýval například šéf poslaneckého klubu občanských demokratů, jeden z jejich nynějších nejvlivnějších politiků Vlastimil Tlustý. Budiž ovšem poznamenáno, že Tlustý sám právě proto zvažuje, zda kandidovat na předsedu a část strany také dává najevo, že jej to pro nejvyšší post v ODS diskvalifikuje.
Jinou věcí ovšem je, když stínovému ministru zahraničí ODS Janu Zahradilovi vadí, že prý Telička nedohodl s Bruselem dobré podmínky našeho vstupu do Unie. Má to logiku - jestliže občanští demokraté považuji podmínky za špatné, pak na tom musí nést podíl viny hlavní vyjednavač Telička. Nakolik jsou ovšem tyto výhrady běžným opozičním postojem k osobě vybrané největší vládní stranou, proti níž a jejímu předsedovi Špidlovi vede ODS zásadní boj, můžeme jen odhadovat. Do opoziční noty ovšem v každém případě krásně zapadá jak fraška s Milošem Kužvartem, tak volba bývalého člena KSČ, navíc odpovědného za kritizované přístupové podmínky. To je čitelné.
O to méně čitelnější se pak může jevit Kalouskův divoký protiteličkovský výpad. Alůe i ten lze vysvětlit. A ne složitě. Nominovaný komisař patří do týmu ministra zahraničí Svobody, se kterým má Kalousek nevyřízené účty z minulých let, kdy Svoboda veřejně Kalouska označoval za nežádoucího na důležitých funkcích vzhledem k jeho dřívějšímu působení coby náměstka ministra obrany, kdy měl rozhodné slovo v řadě lukrativních a dodnes nevyjasněných, podezřelých zakázek. Není také žádným tajemstvím, že Kalousek nemá daleko k některým předákům ODS (mimo jiné k už zmíněnému Vlastimilu Tlustému), a chystá zvolna půdu pro povolební spolupráci obou stran. Zatímco Svoboda vystupoval hlavně v éře tandemu Klaus - Zeman, tedy opoziční smlouvy, proti občanským demokratům. A mnozí z nich na to zaručeně nezapomněli.
Ke Kalouskově skoro jisté radosti se vedení KDU-ČSL postavilo proti Teličkově nominaci a ministr zahraničí se tak ocitl v nepříjemné situaci. Musel se držet stranické linie a tudíž se ve vládě aspoň zdržet hlasování.
Zdá se tedy, že argumenty proti Teličkově volbě mají především původ ve vnitropolitických půtkách. Ty budou zřejmě nabývat na ostrosti s blížícími se trojími letošními volbami, do Evropského parlamentu, senátu a krajských zastupitelstev a samozřejmě také vzhledem k všeobecným volbám roku 2006.
ODS asi už delší dobu ví, že na předčasný pád vlády nemá dostatek síly ve sněmovně. Nicméně útočit na ní bude při každé příležitosti a sebemenší známky rozkladu mezi sociálními demokraty jsou pro občanské demokraty přirozeně živnou půdou. Truchlivou Kužvartovou historkou dostali lehkou nahrávku na smeč, neboť stačí jen poukazovat na neschopnost premiéra vybírat vhodné lidi pro významné posty, navíc když Špidla prosadil Kužvarta přes nesouhlas menších vládních stran. Podívejte na ně, jak jsou nemožní, zní jednoduché poselství demokratické opozice. Následná tiráda proti Teličkově nominaci už nemůže mít takovou efektivitu, neboť Kužvartův nástupce rozhodně disponuje schopnostmi pro výkon bruselského "ministra". Ale souhlasit s čímkoliv, co se zrodí ve vládní koalici, ODS nemíní ani v nejmenším.
Na Teličkově dávném a podružném členství v KSČ občanští demokraté moc takříkajíc "nerajtují", protože dobře vědí, že v jejich straně je mnoho bývalých komunistů, kteří podobně jako nový eurokomisař ve skutečnosti žádnými komunisty nebyli. Ale napadnout jej proto, že podle nich nebyl dostatečně tvrdým vyjednavačem podmínek přístupu, mohou klidně. Škoda ovšem, že zcela konkrétně nevyjmenují, ve kterých bodech měl a mohl být Telička zásadovější a úspěšný, respektive které nevýhody jdou na jeho osobní vrub. Takhle je to kritika mlžně obecná.
Lidovecký nesouhlas kvůli angažmá v KSČ a SSM je pak spíše nedomyšlený. Strana za něj také sklidila posměch. Výklad Teličkovy nominace jako vzkazu směrem k veřejnosti (cituji): "že se vyplácí nemít rovnou páteř", vnímají lidé jako přinejmenším odvážný výrok jak od Kalouska osobně, tak od strany, která měla v komunistických vládách své ministry, v čele s nechvalně slavným Plojharem. A cítit za ním Kalouskův zlobný šťouchanec Svobodovi lze velmi snadno.
