Výstava věnovaná tvorbě rodiny Florianů ukazuje i první český překlad Franze Kafky – povídku Proměna

13. červenec 2022

Reportáž Aleny Blažejovské vás pozve do Památníku písemnictví na Moravě, který se nachází v benediktinském klášteře v Rajhradě. Do 19. října je tam přístupná výstava Tichá urputnost – Literární a výtvarné stopy staroříšských Florianů.

Výstava měla být připravena v roce 2021 k 80. výročí úmrtí katolicky orientovaného překladatele, vydavatele a myslitele Josefa Floriana (1873-1941). Na stejný rok připadalo výročí narození jeho synů: grafika Michaela Floriana (1911-1984) a malíře, sochaře a restaurátora Jana Floriana (1921-2007). I proto je výstava zaměřena na činnost celé rodiny staroříšských Florianů. Kvůli covidovým omezením se však přesunula do roku 2022. Příští rok si zase připomeneme 150. výročí narození Josefa Floriana.

Z výstavy Tichá urputnost – Literární a výtvarné stopy staroříšských Florianů

Josef Florian měl dvanáct dětí, které se podílely na vydávání knih. „Hlavním motorem celého podniku byl Josef Florian,“ zdůrazňuje Jiří David. „Martin C. Putna ve svém díle o dějinách katolické literatury v českých zemích píše, že katolická literatura se dělí na období před Florianem a po Florianovi. Putna se k Florianovi staví velmi kriticky, ale toto je věta, pod kterou by se dalo podepsat.“ Josef Florian se totiž v mladých letech rozhodl odejít ze školství, aby mohl vydávat knížky katolických autorů, které ho oslovily, především autorů francouzských. „Chtěl je sám překládat a zprostředkovávat českému čtenářstvu. Poté, co s tímto podnikem začal, se na něj nabalila řada autorů, tehdy velmi mladých. Florianovské vydávání knížek pro ně byla iniciační brána k jejich vlastnímu, ať už literárnímu, nebo vydavatelskému počínání.“

Podstatný vliv mělo na Josefa Floriana dílo francouzského autora Léona Bloye (1846-1917). „V době, kdy své knížky psal a vydával, to byl ve Francii outsider,“ objasňuje Jiří David. „Ale byl mimořádný tím, jaký druh myšlenek zprostředkovával. Mluvíme o poměrně radikálním konzervativním katolictví ultramontánního střihu – to znamená, že uznává autoritu papeže, často v protiváze vůči autoritám místního církevního establishmentu a světské vlády, odmítá různé projevy modernismu a podobně. Zároveň je v tomto přístupu ke katolictví něco velmi ryzího, a to právě oslovilo Josefa Floriana.“

Z výstavy Tichá urputnost – Literární a výtvarné stopy staroříšských Florianů

Výstava je umístěna v chodbě, která se nachází v prvním patře rajhradského benediktinského kláštera – v areálu Památníku písemnictví na Moravě. Jiří David komentuje některé vystavené obrazy a knihy. Patří k nim i podobizny Josefa Floriana, kterého portrétovaly nejčastěji jeho vlastní děti. „Samy literárně a vydavatelsky až tolik činné nebyly, ale věnovaly se výtvarným činnostem, především grafice, ale taky řezbářství, malbě, kresbě a podobně,“ připomíná kurátor.

O Josefu Florianovi Jiří David říká: „Byl to člověk obtížně stravitelný. Projevuje se to v mnoha ohledech – ať už ve vztahu k vlastní rodině, kterou vedl poměrně příkrým způsobem, na což jeho děti často vzpomínají. Například odmítal děti posílat do školy, protože měl se školským systémem své zkušenosti a byl vůči němu kriticky vyhraněný. A vydávání knížek se na rodině Florianů po materiální stránce velmi odrazilo.“ 

Z výstavy Tichá urputnost – Literární a výtvarné stopy staroříšských Florianů

Výstava je koncipovaná chronologicky podle staroříšských edic. Jednotlivé edice jsou podle Jiřího Davida charakteristické tím, že odrážejí, jak se měnila skladba Florianových spolupracovníků. „V případě edice Studium je to Jakub Deml, který se jako mladý kněz žijící nedaleko Staré Říše seznámil s Josefem Florianem díky Františku Bílkovi a Otokaru Březinovi. Vztah mezi Jakubem Demlem a Josefem Florianem byl jako na houpačce. Původně velmi těsné sepjetí skončilo po sedmi letech – v edici Korespondence Jakuba Demla vyšel krásný svazek, který se věnuje vztahu k Josefu Florianovi a nese název Sedm let jsem u vás sloužil. K jejich rozchodu došlo na základě názorových neshod, což bylo u Floriana poměrně častým jevem. Málokterý z jeho spolupracovníků s ním vydržel skutečně dlouho. Ten, komu se to nejvíce podařilo, byl Bohuslav Reynek ve 20. letech.“

Z výstavy Tichá urputnost – Literární a výtvarné stopy staroříšských Florianů

Výstavní exponáty – tedy knihy a výtvarné umění – si Památník písemnictví na Moravě zapůjčil od soukromých sběratelů, dalším zdrojem byla břevnovská knihovna arciopata Anastáze Opaska, který byl s rodinou Florianových v úzkých přátelských stycích, dokonce Josefa Floriana pohřbíval – vypráví Jiří David. „Potom je to vlastní zdroj, protože v Památníku písemnictví na Moravě máme obstojnou sbírku staroříšských knih. A bibliofilie pocházejí z Moravské zemské knihovny.“

Překladatel a jeho myšlenky

Podle kurátora se Josef Florian cítil bytostně nejvíce překladatelem – tomu věnoval nejvíce času a energie. S činností vydavatelskou mu výrazně pomáhala řada spolupracovníků. „Potom je tu stránka myslitelská, která je velmi originální, ale kterou je obtížné vyčíst, protože Florian sám nepsal literární díla typu pojednání. Jeho myšlenky můžeme získat buďto z korespondence, nebo z redakčních textů, které do svých publikací zařazoval jako tzv. zadiny. V těch si buď vyřizoval účty s kdekým, nebo tam vsunoval některé ze svých originálních myšlenek.“

Časem se Josef Florian od katolictví začal přesouvat k myšlenkám, které Jiří David označuje jako náboženský esoterismus. „Má na to velký vliv důraz na vydávání křesťanské mystiky, ať už středověké nebo raně novověké.“

Nejen obsah, ale i forma

Florianovi záleželo nejen na obsahu knih, ale i na jejich formě. Dařilo se mu navazovat spolupráci s řadou výtvarníků, jako byl František Bílek, Josef Čapek, Vlastislav Hofman, Josef Váchal nebo Jan Konůpek. Staroříšské edice přitom mají podobu buď monografickou, nebo sborníkovou. „V první edici Studium se tyto dvě podoby potkávají, ale v dalším vydávání se tyto charakteristiky rozdělily – začaly vycházet zvlášť sborníky a zvlášť monografie. To se stalo ve chvíli, kdy byla založena monografická edice Dobré dílo a paralelně k ní vznikla sborníková edice Nova et vetera. Sborníky byly pestřejší a vycházely častěji a také v nich často vycházely úryvky překladů, na kterých se pracovalo pro monografickou řadu Dobré dílo. V Nova et vetera se výrazně projevila pestrá skladba překladatelů.“ Spoluvydavatelem edice byl Antonín Ludvík Stříž.

Dvacátá až čtyřicátá léta pokrývají florianovské edice Kurs (monografie zaměřené na vědeckou či paravědeckou literaturu) a Archy (sborníky vycházející od roku 1926 do druhé světové války, několik z nich vyšlo péčí Florianových potomků i po válce).  Archy vycházely nesvázané, aby si každý podle svého vkusu mohl doma skládat vlastní knihovnu.

Závěr výstavy je věnován výtvarným dílům Florianových dětí – zejména Michaela a Marie. Marie se provdala za Ottu Stritzka, jejich dcera Juliána pokračovala v literární a výtvarné činnosti a stala se manželkou Ivana Martina Jirouse.

V úplnosti si komentovanou prohlídku poslechněte na nahrávce.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.