Vždy je naděje, že vše se v lepší obrátí. Na Vltavě se bude číst z prózy Delphine de Vigan Pouta

Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan (1966) je českým čtenářům dobře známá. Svůj první román Dny bez hladu – autobiografické dílo vycházející z vlastní zkušenosti boje s anorexií – vydala ještě pod pseudonymem Lou Delvig. Následující prózy už začala podepisovat vlastním jménem a brzy si získala přízeň čtenářů i odborné kritiky. Světový úspěch autorce přinesla kniha No a já, v níž zkoumá vztah třináctileté dívky obdařené vysokým IQ s osmnáctiletou bezdomovkyní. Tento román o dospívání, který byl přeložen do dvaadvaceti jazyků, vynesl autorce dvě literární ceny i nominaci na prestižní Goncourtovu cenu. Neméně úspěšným se stalo i její dílo Ani později, ani jinde, v němž zcela minimalistickými, přesto nesmírně působivými prostředky nahlíží na krizi člověka vyčerpaného současnou moderní společností.

Psaní Delphine di Vigan nenechá nikoho v klidu|foto:Jitka Fořtová,Odeon

Příběh novely Pouta autorka vypráví z pohledu čtyř postav – dvou chlapců Théa a Mathise a dvou žen, učitelky Hélène a Mathisovy matky Cecile. Třináctiletý Théo řadu let vyrůstá ve střídavé péči rozvedených rodičů. Ve chvíli, kdy jeho otec ztratí práci a začne se utápět v depresích, Théo nedokáže otce zradit a jeho úpadek – finanční, fyzický i duševní – před celým světem skrývá. Frustrací se zbavuje pitím tvrdého alkoholu, o který se dělí se svým spolužákem a nejbližším přítelem Mathisem.

Ovšem není to jen Théo, kdo se za své bolesti, křivdy a běsy stydí a snaží se je utajit. Podobně se chová většina dospělých v jeho okolí. A nedělají to jen z pocitu hanby, ale i ze strachu, lhostejnosti či neochoty si připustit jakékoli selhání. Anebo podobně jako Théo tutlají nepříjemnou pravdu z loajality ke svým blízkým. Ostatně název knihy v originále zní Les Loyautés, tedy Loajality nebo Věrnosti. Je to i případ Cecile, matky Théova kamaráda Mathise. Ta z věrnosti a oddanosti dlouho přehlíží dvojí život svého manžela, který je navenek slušným a spořádaným otcem rodiny, ale na sociálních sítích dává pod pseudonymem průchod svým rasistickým a šovinistickým výlevům. Stejně tak i Mathis, přestože se o svého kamaráda bojí, z loajality k němu tají, že se Théo pomalu upíjí k smrti.

Čtěte také

Psát o lásce je nejsložitější umění. Delphine de Vigan představuje svůj nejnovější román Pouta

Jediný, kdo se odmítá smířit s mlčením, je učitelka Hélène, která jako dítě zažila na vlastní kůži domácí násilí, a snad proto má mnohem citlivěji vyvinutý jakýsi šestý smysl, jímž vytuší hrozící nebezpečí. Její obavy o Théa jsou ostatními kolegy i Théovou matkou vnímány jako přehnané a neodůvodněné. Snad právě pro svou odvahu a odhodlání jednat je Hélène jedinou postavou novely, která promlouvá v ich formě. O ostatních postavách autorka vypráví ve třetí osobě. A třebaže celému příběhu ponechává otevřený konec, zůstává naděje, že pravda nakonec vyjde najevo a vše se v lepší obrátí. Ale kdoví…