Vzkříšení Fjodora Michajloviče Dostojevského. Nová hra Pavla Molka inspirovaná dramatickým osudem ruského velikána

Krátce po vydání své prvotiny, novely Chudí lidé, se Dostojevskij stal přes noc literární hvězdou vítanou v petrohradských salónech. Tehdy se zapojil do debat o budoucnosti Ruska, o potřebě jeho reforem a roku 1846 se tak dostal do kroužku Petraševců, kde se probíraly otázky utopického socialismu a všeobecné nápravy poměrů v zemi. Páteční setkání u Petraševského neunikla pozornosti ruské tajné policie a v roce 1849 byli jejich účastníci zatčeni a obviněni z protistátního spiknutí. Následoval proces, v němž byla většina odsouzena k smrti, teprve na popravišti jim byl rozsudek zmírněn na nucené práce a vyhnanství.

Čtěte také

Běsi. Krutý román F. M. Dostojevského o nemocné duši Ruska

Pro Dostojevského spisovatele a myslitele byla zkušenost z procesu a skutečnost, že přežil svou smrt a byl „vzkříšen“ pro další život a tvorbu, naprosto zásadní. Hra Pavla Molka vede paralelu mezi Dostojevského zážitky s revolučním radikalismem petraševce Spešněva s pasážemi z jeho pozdějšího velkého románu Běsi, kde vylíčil vznik ilegální skupiny Petra Verchovenského.

Rozhlasovou inscenaci natočil režisér Vít Vencl, který na výsledném tvaru spolupracoval s hudebním skladatelem a zvukovým designérem Mirem Tóthem a mistrem zvuku Jonášem Rosůlkem. Hlavní role si zahráli Marek Adamczyk (Fjodor M. Dostojevskij), Jan Hájek (Nikolaj A. Spešněv), Petr Lněnička (Michail M. Dostojevskij) a Jan Vlasák (generál Nabokov).

Přečtěte si rozhovor s autorem hry

Podle čeho jste volil období ze života F. M. Dostojevského, na které jste se při psaní zaměřil?

To je velmi jednoduché: je to neuvěřitelně dramatické období v nejlepším slova smyslu. Snad neprozradím příliš, když to období shrnu do pár slov: vražda, pokus o sebevraždu, revoluční spiknutí, hromadná poprava… To opravdu nezní jako „obrázek ze života ruského klasika“, jak bychom si ho představili z učebnic, že?

Kolik se toho vůbec o Dostojevském ví? Jak je jeho biografie a zvlášť v období, o kterém hra pojednává, zmapovaná? Z jakých pramenů jste mohl čerpat?

Je to trochu jak v petrohradských intelektuálních debatách v té polovině 19. století: mnoho slov a málo pevné půdy pod nohama. O Dostojevském byla napsána řada monografií, biografií, vzpomínek současníků. Ale všechny jsou neuvěřitelně protichůdné. Jeho současníci se nedokázali shodnout ani na tom, jakou měl barvu očí, natož na jeho povaze…

Čtenářům Dostojevského neunikne, že se ve hře objevují citáty z jeho různých děl. Vedle těch přiznaných, jako jsou dopisy nebo Chudí lidé, je tam celá řada volnějších a skrytých citátů nebo odkazů na motivy z jeho děl. S jakým záměrem jste je do textu vkládal a podle čeho vybíral?

Čtěte také

Nevyzpytatelné nitro. Proč jsou díla Fjodora Michajloviče Dostojevského fascinující i dvě století po jeho narození

Já se vlastně vždycky snažím, aby moje hra ladila s tím, o kom vypráví. Takže když jsem psal o Komenském, snažil jsem se to psát jako „hru v obrazech“ a používat barokní obrazy, když píšu o hudebních skladatelích, používám jejich hudbu a u spisovatele, jako je Dostojevskij, se samozřejmě nabízí používat citace z jeho děl. Je pak na posluchači, aby posoudil, zda mezi těmi citacemi a mým původním textem nejsou slyšet „švy“, jestli to, co jsem já napsal o Dostojevském, ladí s tím, co napsal sám Dostojevskij. Navíc jsem současně s psaním hry hodně četl Dostojevského a v jeho dílech se mi přímo vnucovaly některé pasáže; jako by je Dostojevskij přímo napsal, nebo alespoň promyslel, právě ve chvíli, kdy se odehrává nějaká konkrétní scéna.

Řekl byste, že byl Dostojevskij v nějakém smyslu postavou ze svých románů? Do jaké míry psal o sobě a čerpal z vlastních zážitků?

Na otázku, zda byl „postavou ze svých románů“, radši neodpovím, vždyť se o to hádají odborníci už přes sto let. Ale čerpal ze svých zážitků velmi mnoho, proto jsem naopak já mohl čerpat z jeho děl i ty neoznačené citace. Například celý román Běsi popisuje, byť v trochu jiném časovém kontextu, právě tu společnost, která na jedné straně vede „neškodné liberální šplechty“, ale část z ní zároveň funguje jako tajné revoluční bratrstvo.

Ve vězení Dostojevskij ve vaší hře čelí velké úzkosti i výčitkám svědomí. Jsou tyhle vnitřní pocity vaší autorskou fabulací nebo jste pro ně našel nějaké podklady např. v jeho korespondenci nebo dalších materiálech?

Kdybych měl Dostojevského povahu subjektivně označit několika slovy, pak slova „výčitky svědomí“ a „úzkost“ by v té charakteristice určitě nechyběla, spolu s „exaltovaností“ či „soucitem“. A v té epizodě, kterou zobrazuje naše hra, se jeho „výčitky svědomí“ a „úzkost“ ještě znásobují tou strašnou situací, v níž se ocitá. A je to opravdu i pocit, který je cítit z jeho korespondence z vězení, zejména to mučivé vědomí: kdybych měl ještě rok, měsíc, den života, co já bych všechno mohl s touhle zkušeností dokázat! V jistém smyslu to musí být velmi obohacující prožitek, taková situace, která nám ukáže vlastní život a jeho smysl či nenaplněnost pohledem blížící se smrti. Kdo ví, třeba se nám podaří i posluchače k téhle otázce nad vlastním životem dovést...