Z hospody mezi špičkové vědce. Splnil jsem si dětský sen, říká oceněný biochemik Libor Grubhoffer

„Zpráva o ocenění mi udělala velikánskou radost. Málo platné, tituly a ocenění jsou v životě člověka nepochybně důležité. Hřejí takové to sebevědomí na pozadí, ale přitom je nesmírně důležité, aby člověk z titulů a ocenění nezhloupnul, aby se nezačal chovat nepatřičně a nezapomněl, že hlavní je pokora. Člověk se má stále od koho co učit, to skutečně v naší branži platí,“ komentuje.

Studovat přírodní vědy chtěl Libor Grubhoffer už jako malý kluk. „Vlastně jsem se docela dlouho bál, jestli se na ně vůbec dostanu jako venkovský kluk z hospody kdesi na Vysočině, a léta jsem se na to chystal. Už od čtrnácti let jsem věděl, že mám rád chemii i biologii, a když jsem řešil dilema, kam se vrtnout, pan učitel mi vysvětlil, že existuje věda, která se jmenuje biochemie. Věnoval mi učebnici a tak to se mnou šlo. Skutečně jsem si splnil svůj dětský sen,“ vypráví.

V rodině se přitom svým zaměřením vymykal. „Všichni Grubhoffeři byli, až na úplné výjimky, hostinští a obchodníci. Já jsem se vymknul paradoxně díky komunistickému režimu, protože tím, že nám živnost sebrali, nebyla žádná motivace mít pokračovatele rodu doma v hostinci a koloniálu. To mi umožnilo uniknout do sféry vzdělání,“ vysvětluje.

Místo mariáše četl učené knihy

V rodinné hospodě ale strávil i tak dost času. „Když moji rodiče zase mohli živnost provozovat, pomáhal jsem tam. Víkendy jsem trávil za pípou, ale spíš jsem se podobal dědečkovi, který byl velice kultivovaný a vlastně se mezi štamgasty moc nehodil. Místo toho, abych se od chlapů naučil mariáš, četl jsem tam nejrůznější učené knihy a učil se na zkoušky, protože to bylo už i v době mého studia na té kýžené přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze,“ říká.

Libor Grubhoffer byl mimo jiné posledním žákem virologa Dimitrije Slonima. Přál si zůstat v Praze, ale s rodinou neměl šanci získat v hlavním městě byt. Když se tedy dozvěděl, že v Českých Budějovicích vzniká v Biologické centrum a mladí vědci tu dostávají byty, zamířil na jih Čech.

„Musím říct, že my, co jsme nebyli rodem Jihočeši, jsme z toho skutečně nebyli příliš nadšení. Vůbec to nevypadalo, že se to v Budějovicích bude vyvíjet dobře. Z Prahy sem přicházeli jen opravdoví nadšenci nebo ti, kteří nemohli ve své specializaci sehnat zaměstnání. Nakonec mě to tu ale absolutně dostalo a může za to ta zázračná událost – 17. listopad 1989. Pak už se děly věci, vzali jsme to do svých rukou a budovali vědu tady na jihu Čech,“ dodává.

Čtěte také

Vědeckou stanici v tropické Papui-Nové Guineji mají jenom Češi. Zapojili totiž domorodce

Vznikla také biologická, dnes přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity. „Já jsem to všechno nasával, protože jsem v tom viděl smysl života. Věděl jsem, že vědecká instituce nemá smysl, když není velice těsně napojená na vzdělávání mladých lidí, na tu krev, která proudí,“ komentuje Libor Grubhoffer.

Vědci mají podle jeho slov stále co zkoumat. „Zjišťujeme, že čím více zkoumáme, tím méně víme. Lidské poznání je opravdu nekonečné. Může za to i technologický pokrok. Každodenní práce v laboratoři je dnes úplně jiná, než když jsem začínal, a samozřejmě dramaticky jiná, než když začínali naši předkové o generaci před námi, od kterých jsme se učili,“ připomíná.

Největší radost Liboru Grubhofferovi dělá mladá generace. „Zní to jako klišé, ale věřte, že není. Přes všechno láteření a pochybnosti o mladé generaci, které občas poslouchám, musím hlasitě říct, že to vůbec není pravda. Mám zkušenost, že nás obklopují schopní mladí vědci, se kterými není žádný problém se domluvit, a jsou pro nás doslova požehnáním,“ doplňuje.

Celý rozhovor s biochemikem, šéfem Biologického ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích i vysokoškolským pedagogem Liborem Grubhofferem si poslechněte online.