Z úspěšné rychlobruslařky hokejistkou. ‚Je zvláštní v kolektivním sportu krotit své ego,‘ říká Erbanová

Pocházíte z Vrchlabí, tak máte asi hodně spolužáků, co dělají zimní sporty, že?

Do třídy jsem chodila s Evou Samkovou, Lucií Charvátovou a o ročník výš chodil Michal Krčmář. Takhle jsme tam vystudovali.

Když pocházíte z Vrchlabí, tak je tam asi předpoklad, že budete dělat zimní sporty, ne?

Nevím, jestli tam máme takovou líheň, ale tenhle ročník byl velmi povedený a předpoklady tam jsou. Měly jsme sportovní třídy a hory k tomu nahrávaly. Všichni jsme skončili u zimních sportů.

A byly to hory, nebo i rodina a kolektiv?

Patří k tomu jedna speciální osoba, pan Aleš Suk a to byl náš tělocvikář a zároveň trenér lyžování. Ten nás měl všechny pod křídly. Co se týče tělocviku a nebo pak tréninků lyžování, tak všichni jsme trénovali pod ním a nastartoval kariéry náš všech.

Dokázal odhadnout, kdo z vás je na jaký sport talentovaný?

Přesně tak. Myslím, že jen Eva se chvilku hledala, než skončila u snowboardu. Mě třeba jednou popadnul a řekl mi, že pojedu na rychlobruslařské soustředění do Harrachova a já byla už zarytá hokejistka. Pamatuji si, že mi maminka říkala, že se alespoň podívám na Martinu Sáblíkovou, necháš si podepsat kartičku a pojedeš domů. Nakonec to dopadlo takhle.

Máte ráda i jiné zimní sporty než hokej a rychlobruslení?

Táta je u horské služby, takže jsem samozřejmě začínala na lyžích, běžkách, snowboardu, tenis a veškeré míčové hry jsem taky měla vždycky ráda.

A kdyby vás pan tělocvikář Suk dovedl třeba ke skokům na lyžích nebo biatlonu, věnovala byste se tomu?

Je to pravděpodobné, protože jsem měla velké předpoklady pro sport obecně. Troufnu si říct, že bych kariéru dokázala i v jiných zimních sportech, třeba v tom lyžování by byla asi taky cesta, kdybych začala jako malá.

Jakto, že jste si tedy vybrala hokej a pak rychlobruslení?

To je otázka, kterou se často zabývám. Asi tam hrálo roli více faktorů. Předtím nebylo úplně normální, že by dívka hrála s chlapci hokej a někdy to bylo trochu napjaté. Velmi rychle mě rychlobruslařský oddíl přijmul a cítila jsem se tam dobře. Cítila jsem navíc velmi rychle možnost v tom sportu růst. České rychlobruslení mi dalo šanci velmi rychle zazářit a já jsem drajv k úspěchu ve sportu měla odjakživa a nevím proč, prostě to tam bylo. Viděla jsem tam cestu, která závisela jen na mě. V ženském hokeji jsem viděla, že tam ještě nejsme, bylo to v roce 2006, to mi bylo 14 let a dva roky jsem hrála a neviděla před sebou tu cestu. Snad ji teď vidí ty holčičky, co hrajou hokej. Rychlobruslení nabídlo rychlou cestu do dospělého sportu.

Čtěte také

Hokejistky na světovém šampionátu vybojovaly bronz. O historickém úspěchu mluvily s Kateřinou Neumannovou

Tam jste za tři roky vystřelila...

Je to tak. Začínala jsem ve 14 letech a v 17 letech už jela na první olympiádu. Strašně rychlé a musím říct, že to zrychlování a ten úspěch byl velmi návykový.

S hokejem jste začínala tedy jako holčička na zamrzlém rybníku?

To se musíme vrátit opět k panu Sukovi, kterého jsem tak dlouho otravovala, že bych chtěla hrát hokej jako můj mladší brácha, až mi sehnal výstroj a vyslal mě na stadion. Byl takový rázný a jednal velmi rychle a takhle to začalo. Dva roky jsem hrála, pak jsem dojížděla dokonce na Slavii, protože tam tehdy fungoval ženský oddíl. Pak ale přišla ta změna na rychlobruslení.

Měla jste touhu dělat něco neobvyklého a hokej si tedy vydupala?

Ano, ano, ale pak ta cesta stejně vedla jinam. Ta povaha mě ale provází celé rychlobruslení, i když postupem času to trochu slábne. Člověk v dětství a v brzké dospělosti má nejvíc energie na všechno a velké sebevědomí.

Pro vás byl tedy sportovním guru pan Aleš Suk. Čemu se ještě věnuje?

Pan Suk je z Dolní Branné, to je přes kopec, kousek od Vrchlabí. S panem starostou tam dali dohromady Muzeum zimních sportů. Mám tam vystavenou kombinézu, Eva Samková taky, Michal Krčmář a opravdu je tam velký záběr do historie běžeckého lyžování. Pan Suk tam osobně provází a po domluvě je možné se tam zastavit. Vřele to doporučuji, pokud míříte třeba do Špindlu. On ví opravdu všechno.

Vám se ve Vrchlabí v jednom roce povedlo mít tři olympijské medaile?

Je to tak. Je to takový malý sportovní zázrak, když jsme v roce 2018 přivezli všichni tři medaili do Vrchlabí a všichni jsme byli od jednoho pana tělocvikáře. Byl to opravdu pěkný rok a Vrchlabsko tím tehdy žilo.

Zvládáte kanadské i rychlobruslařské brusle. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Dalo by se to přirovnat k lyžákům a k botám na běžky. Rychlobruslařská brusle je udělaná tak, aby jela co nejrychleji dopředu, uměla zatočit doleva, takže nůž je lehce ohnutý, aby vytočil zatáčku. Není přizpůsobená na rychlo změnu směru, na brzdění vůbec. Hokejová brusle musí být odolná, protože dochází k nárazům puku a musí být velmi reaktivní. To je asi největší rozdíl. Rychlobrusle je lehce nad kotník, abyste mohl do velkého nákleku a hokejová brusle je daleko vyšší a pevnější. Rychlobrusle navíc neklape, má volnou patu, takže je to jako běžka a když se odrazíte, tak se okamžitě vrací zpátky.

A těžce se zastavuje...

My nebrzdíme, necháme to dojet. Můžete zabrzdit jako na hokeji, na tréninku to děláme, když před váma někdo spadne, ale ta hrana a ten nůž to nemá úplně rád. Je to i velká zbraň, viděla jsem pár ošklivých zranění. Třeba přeříznutou achilovku a velké řezné rány. Hokejová brusle je proti tomu tupá.

Nelákalo vás někdy obout i krasobuslařské brusle?

Myslím, že postavou na to nejsem úplně nejlepší typ a pan Suk věděl, kam mě nasměrovat a krasobruslení to nebylo. Možná taneční páry, kde se nevyhazují do vzduchu, tak tam bych možná měla šanci. Ten tanec, to už je takové umění a já chtěla bojovat na ledě s mladším bráchou. Vyrůstala jsem jako sama holka i mezi bratranci, takže jsem do toho vlítla.

Takže bílé brusle se zoubkama nikdy?

Obávám se že nikdy...

Myslíte si, že jste nejrychlejší hokejistkou?

Záleží v jaké skupině. Musí se to rozdělit na to, jestli pojedeme dráhu, kde bude zatáčka, nebo když si stoupneme na půlku na červenou čáru a pojedeme kolo doleva, tak si dávám velké šance. Když ale pojedeme dráhu, kde budou změny směru a když k tomu přidáme kotouč, tak budu ráda, když to dojedu v průměru.

Hrála jste hokej, když jste byla rychlobruslařkou?

Vůbec. Věnovala jsem se jen tomu, nechodila jsem kvůli riziku zranění ani na lyže. Když jste v nějakým sportu na úplném vrcholu, tak musíte tyhle věci dát stranou.

Když teď hrajete hokej, zůstalo vám něco z toho rychlobruslení?

Určitě jízda dopředu a start, ty první kroky, ta výbušnost. Opírám se hodně i v soubojích o sílu dolních končetin.

Kolektivní vs. individuální sport. V čem se cítíte lépe?

Teď bych asi řekla, že v tom kolektivním. Individuální je velmi těžký boj, jak fyzicky, tak psychicky, takže teď už jsem ráda v kolektivu.

Je to pro vás přirozenější?

Ano. Je to určité osobnostní nastavení. Ve sportu je dobré mít za sebou lidi, kteří táhnou za jeden provaz.

Je pro vás lepší týmový úspěch?

To bych zase netvrdila, protože individuální sport se vám vryje pod kůži, takže ta houževnatost tam pořád je. Je zvláštní si to vyzkoušet v kolektivním sportu a zkrotit svoje ego, zapracovat se do týmu a do toho, co po vás chce trenér. Je to pro mě zajímavá zkušenost.

Bylo pro vás těžké po letech v individuálním sportu zapadnout do týmu?

Ano, ale pořád myslím, že jsem stále v nějakém procesu, kdy si na to zvykám. V národním týmu je to jiné než v klubu, ale určitě si zvykám a musím s tím pracovat.

A jak si zvyká tým na sportovkyni, která přijde z individuálního prostředí?

Zvykali jsme si chvilku na sebe. Přišla jsem tam s nějakou historií v individuálním sportu. S holkama jsem strávila pár soustředění předtím a myslím, že se ty vztahy mezi námi zlepšují tím procesem, časem stráveným spolu. Když navíc docílíte něčeho velkého, jako byla kvalifikace na olympiádu nebo bronz z mistrovství světa, tak to je jediná cesta, jak v kolektivu splynout.

Bylo vám líto, že jste na olympiádu nejela?

To je asi velké téma. Věděla jsem od začátku, v jaké jsem pozici. Věděla jsem, že to bude s velkým štěstím. Byla jsem náhradník, pak jsem se dostala na pozici 13. hráče, takže první náhradník a nevyšlo to opravdu o kousek. Takhle to ale bylo.

Proč jste vlastně ukončila rychlobruslařskou kariéru?

Není žádné tajemství, že byly mezi mnou, Českým rychlobruslařským svazem a reprezentačním trenérem Petrem Novákem. Bylo to v době, kdy jsem byla v Nizozemsku, protože jsem se po olympiádě v Soči v roce 2014 rozhodla jít jinou cestou kvůli specifikaci sportů. Bolt nemůže trénovat s maratoncem, takhle to prostě nejde a já jsem to tak viděla a odešla jsem tam. Nebylo to asi úplně v souladu s tím, co by se ode mě tady očekávalo, ale já jsem tomu věřila a věřila, že na konci cesty bude olympijská medaile. Bohužel jsme se na tom neshodli a po medaili, která v roce 2018 přišla, jsem myslela, že to prolomí ledy, ale bohužel jsem zjistila, že mi ta medaile nebude odpuštěna víc, než ten odchod, takže už to nešlo. Člověk z toho byl unavený a zklamaný a přišlo takovéhle rozhodnutí.

Sebralo vám to tedy poslední vítr z plachet...

Dá se to tak říct, protože rychlobruslení je v Čechách opravdu malý sport. Bylo mi v tom věku i líto, že si myslíte, že vám chtějí všichni pomáhat a táhnout za jeden provaz, tak že bude mezi sebou panovat taková nálada. Už to nešlo, vzdorovala jsem dlouho a tak se naše cesty rozešly.

Jaký je rozdíl mezi rychlobruslením, které se dělá u nás a tím, jak se to dělá v Nizozemsku?

Chtěla bych ještě říct, že co tady Martina Sáblíková s Petrem Novákem dokázali, je neuvěřitelné. Když zpětně vidím ty podmínky za kterých jsme trénovali, na severu Itálie jsme si vařili, kluci štípali dříví a zatápěli pod kotlem, aby byla teplá voda po tréninku, to je na celovečerní film. Oni tomu zasvětili život. Z nula podmínek na klouzacím prkně v obýváku, když jsme vyjížděli na nejbližší rychlobruslařské haly, tak se pracovalo s tím, co bylo. Touha po úspěchu byla veliká. Když jsem pak přijela do Nizozemí, kam jsem přišla rozčarovaná, tak na mě koukali, odkud jsem se vyklubala. Ty jejich praktiky a propracovanost tréninkového systému, techniky, u které se stráví hodiny. Měření úhlů končetin, odrazu a všude ty haly...venku zapíchnou pár kůlů, udělají ovál a čekají, až zamrzne až po tu mekku, ten ovál v Herenveenu, kde jsem žila. Vedle fotbalu je tam rychlobruslení národní sport.

Jak se vám v Nizozemsku žilo, v prostředí, kde jste se musela postarat sama o sebe?

Dá se říct, že jsem tam šla také do skupiny, ale Holandské. Šla jsem tam trénovat se sprinterskou skupinou, měli jsme dva trenéry. Nejdříve jsem byla dva roky v čistě ženském týmu, takže nás bylo šest až osm. Rychlobruslaři tam trénují spolu v zimě, v létě, až pak příprava na závod ten den je velmi individuální, jinak se pořád pohybujete ve skupině. Tam jsem přišla do velkého profesionalismu, tím jsem byla unešená. Rozeberou celou sezonu, celý tréninkový plán, což je v profisportu norma, ale já byla rozčarovaná.

Zařizujete si i v životě věci ráda sama?

Sama, ale má to co do činění s rychlobruslením, protože mě tu s tím nikdo neuměl pomoc. Přecházela jsem z české skupiny do nizozemské skupiny a tehdy nebylo vůbec zvykem, že by někdo šel trénovat k cizímu národu. Rusáci trénovali sami, Norové, Kanaďani, Američané, Asiati si to dělali po svém a pak jsme se setkali na závodech. Já jsem tuhle změnu udělala v éře rychlobruslení, kdy se to tak začalo dělat, že si bruslaři nacházeli tréninkové skupiny a je to velký rozdíl, protože potřebujete skupinu a trenéra ke svému výkonu. Zařizovala jsem si všechno od bydlení, přes papíry a pak jsem měla veliké štěstí, když jsem byla v úzkých a někdo mi seslal seshora pomocníka v podobě paní na kterou mě nakontaktovala moje fyzioterapeutka z Hostinného. Řekla mi, že tam má spolužačku, přesně v tom městě. Byla jsem v úzkých, dala mi adresu a já jsem zaklepala u ní doma. Přišla jsem, řekla jsem, že jsem z Vrchlabí a že tu bruslím a pak jsem s Ditou dva roky bydlela, protože jsem neměla kde bydlet. Měla jsem dva roky svojí nizozemskou adoptivní maminku. Pak jsem ještě potkala další rodinu, tam byla paní Češka a pán Nizozemec bydleli kousek od Vrchlabí. Měla jsem tam takovou síť a všichni mi pomohli prokousat se tím nejtěžším. Vůbec jsem nevěděla, jak se má cizinec zařídit. Pak samozřejmě ještě nějaká pomoc od manažerů těch týmu, protože jsem byla ve dvou během svého působení v Nizozemí.

Život mezi rychlobruslením a návratem k hokeji. Co jste v té době dělala?

Bylo to takové zvláštní období, protože jsem na konec s rychlobruslením nebyla připravená. Stalo se to velmi záhy a neměla jsem čas připravit si, co bude následovat. Ocitla jsem se ve vzduchoprázdnu, život okolo běžel a já jsem nevěděla, co budu dělat a cítila jsem se sportovně nevybita. V rychlobruslení bych reálně mohla do 34 let velmi profesionálně bruslit. Tělo připravené, hlava unavená z okolností, ale ještě jsem chtěla. Přemýšlela jsem o dráhové cyklistice, jednala jsem s Duklou a znám bruslařky, co přešly na tenhle sport, akorát jedou doleva a jsou v tom velmi úspěšné. Zvažovala jsem to a říkala si, že přece nemůžu jezdit doleva, navíc na kole. Nešlo mi to do hlavy. Nevím, jak jsem na to přišla, ale začala jsem hrát florbal za Jičín. Tam mě to bavilo, ale byl to úplně jiný sport, neměla jsem se od čeho odrazit, když tam nejsou brusle. Pak přišlo zranění, protože jsem taková velmi zběsilá, jdu do velkých soubojů, takže mě zranění kolene na rok vyřadilo. Až potom jsem se dostala k hokeji. Oslovil mě hokejový manažer Zbyněk Hrdel, který se ptal, jestli bych jim nepomohla u jednoho klienta s bruslením. Ten mi vnuknul myšlenku toho, že bych se mohla věnovat bruslení v hokeji. Říkal mi, že je zcela normální, že jak krasobruslaři tak rychlobruslaři v Americe a v Kanadě hokejistům, že je to běžná praxe. Řekla jsem si, že se to nabízí ty sprinty, kdo jiný, než já. Pořídila jsem si hokejové brusle, hokejku, rukavice a začala jsem se tomu věnovat. Jakmile jsem se dostala na led, tak nebylo cesty zpět. Nejdříve jsem hrála nějakou „beer league“ u nás ve Vrchlabí a pak jsem vyhledávala dívčí tým a už to jelo.

Takže jste pak loňskou sezonu prožila ve Švédsku. Jaké to bylo?

Úplně stejně, jako ve Finsku, kde žiju teď. Seveřani jsou hodně jiní, hodně mě ta kultura i lidé překvapili, protože to srovnávám s Nizozemím. Je to nebe a dudy. Trochu jsem si musela zvykat...

V čem jsou jiní?

Oni jsou takový studení, studenější než my. Hodně uzavření, je tam víc tma. Na uzavřenost na první kontakt jsem si musela zvykat. Ale i ty podmínky, protože i když jsem z hor, tak tam je ta tma o trochu výraznější, než u nás. Pak jsem se letos přesunula do Finska, do ještě větší tmy, ale dál tam žila hokejový život.

A jak se vám daří ve Finsku?

Dobře, teď jsme to vybrali hodně před Vánocemi, vyhráli osmkrát v řadě a jsme čtvrtí v tabulce. Po Vánocích končíme základní část a pak bude play-off. Je tam hokejový posun, protože hraji první finskou ligu, předtím to byla druhá švédská.

Daří se vám podobným tempem, jako dřív?

Dá se to tak říct. Bronz s nároďákem byl tři roky od toho, co jsem začala s hokejem. Každý, kdo trochu sportuje ví, co se stalo a já bych strašně nerada byla v týmu jen kvůli příběhu. Chtěla jsem tam být kvalitou a není to jednoduché. Holky jsou někde jinde, celých 15 let, co já jsem zatáčela doleva, tak ony to trénovaly každý den. Zápal tam je, ale mám k tomu velký respekt a to nejen ke sportu, ale i k týmům. Nechci říct, že tam přicházím jako host, ale jsem si vědoma času, který jsem v tom sportu nestrávila.

Jakým způsobem se tam dá provozovat profesionální sport s vědomím, že vás plně neuživí? Máte civilní zaměstnání?

Snažím se, doma ano. Věnuji se trénování v hokeji se zaměřením na bruslení. V zahraničí je to hodně těžké tam něco najít a skloubit to, protože nemluvím ani jednou z těch řečí. Pocovidová doba tomu taky nenahrává, ale podmínky jsou dobré, aby tam člověk vyžil. Potřebujete ale pracovat, alespoň poloviční úvazek, tak se to snad podaří vymyslet.

Dokážete si představit, že se budete třeba v trénování věnovat dětem?

Musím říct, že mě málokdy co nadchne. Mám specifické vybírání činností, ale bruslení v hokeji mě baví. Už jsem dva roky přes zimu byla jako trenér bruslení ve Vrchlabí, tam jsem u mládeže byla od třetí třídy až po dorost. Chodím i na kempy s holčičkama a ráda bych se tomu věnovala i až bude po mém aktivním hokeji více času. Dost mě to chytlo se to učit a zdokonalovat se v tom. Od té doby, co jsem skončila s rychlobruslením, tak je tohle jedna cesta, která se nabízí asi nejvíc.

Kde budete trávit svátky?

Budu ve Vrchlabí. Ať bylo rychlobruslení, florbal nebo hokej, tak se vždycky vracím domů do Vrchlabí.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík