Zakopané – nejkrásnější místo Polska je dnes plné turistů, aut, smogu a špíny
Snem moderního člověka je život v kulturním, zajímavém či inspirujícím prostředí, a to nejlépe přímo v přírodě. Sen se na počátku minulého století splnil obyvatelům podtatranského Zakopaného. Typicky městskou kulturu s divadly, kavárnami s mramorovými stolky, výstavními síněmi a školami totiž přenesli do hor. Uplynulo sto let a krásný sen se změnil v bizarní noční můru.
„Zakopané se rozvíjí opravdu velmi dynamicky a turisté o ně mají stále větší zájem. Přijíždějí k nám v obrovských počtech. A s tím jde ruku v ruce až neuvěřitelný stavební boom,“ říká místní výtvarnice Magda, manželka řezbáře a sochař Marcina Rząse. Rodina se pak stará o galerii a muzeum Marcinova otce, významného sochaře a řezbáře Antoniho Rząsy, který tvořil hlavně v 60. a 70. letech.
Magda popisuje začátek, kdy malebné Zakopané objevili turisté, jenže město fungovalo bez územního plánu.
„Ten původní polská vláda zavrhla, ale ukázalo se, že vypracování nového je nesmírně náročné na čas a peníze, takže jsme dlouho fungovali v provizoriu. Výstavba v Zakopaném bez jakékoli rozvahy je šokující. Nemáme žádnou urbanistickou koncepci, která by vyčlenila oblasti určené ke sportování, k bydlení a odpočinku, jiné s obchody a službami a další zábavní. Teď tu panuje právo Divokého západu, kdy si každý si dělá, co ho napadne. K tomu si přičtěte, že k nám jdou obrovské investice a s nimi i zájmy,“ popisuje.
Stavět a prodávat výlety na saních
Zakopané bývalo pěkným městem s vlastní kulturou a tradicemi. Teď je jakoby hlavní stavět apartmány a prodávat výlety na saních. Po několika letech se územní plán Zakopaného přece jen podařilo dát dohromady. Výsledek je ale žalostný, domnívá se Marcin Rząsa.
„Je velmi nepřesný, příliš pružný a vychází vstříc interpretaci stavebních firem, což vede k tomu, že každé volné prostranství je zastavěno velkými budovami. Existují sice určitá omezení, ale nedá se zastřít, že hlavním cílem developerů je vytěžit z každé stavby co nejvíc metrů čtverečních obytné plochy. Tyto budovy nejsou jen příliš velké – často jde o příklady bizarní architektury, od počátku jsou to jakési podivné slepence postrádající jakoukoli logiku,“ popisuje.
Postupem doby přišel i další problém, a to „rekonstrukce“ původních budov. To proto, že volné stavební pozemky docházejí. Pokračuje Marcin Rząsa:
Čtěte také
„Máme tady hodně starých domů, které jsou dost zdevastované. V době Polské lidové republiky je režim vyvlastnil a nastěhoval do nich nájemníky, původní vlastníci přišli o veškerá práva. Teď sice své nemovitosti mají nazpět, ale zas nemají peníze na nákladné opravy. Přitom to jsou pěkné domy a vily z meziválečných 20. let.“
„Majitelé je tak prodávají developerům, ale často jsou to památkově chráněné objekty. Takže se stává, že dva týdny po podpisu kupní smlouvy vypuká požár a pachatele policie nezjistí. Mizí objekt, který vytvářel neopakovatelnou atmosféru města, což je nesmírně smutné.“
Nesmyslná pravidla památkářů?
Podobně se ale vyjadřovali lidé už v předválečném Zakopaném, alespoň podle archivních místních novin. Tehdy se podle výtvarnice Magdy psalo, že je tu moc lidí a přespříliš se staví. Vývoj se ale zastavit nedá a vznikají i pěkné stavby.
A dodává: „Bohužel teď právě platí ony vágní předpisy výhodné pro stavebníky. Památkáři sice nařizují, aby všechny novostavby nesly rysy a prvky zdejší podhalaňské, podhorské architektury, ale v případě velkoobjemových staveb, se tato pravidla ukazují jako nesmyslná.“
Majitelé se snaží, aby podkroví bylo co největší, takže vznikají domy s ošklivými proporcemi.
Magda Rząs
Staví se totiž jakési karikatury stylu zdejší architektury. „Snad by bylo lepší, kdyby tyto prvky nebyly povinné. Jde například o sedlové střechy, které majitele přímo vybízejí, aby v podkroví zařídili pokoje k pronajímání. Majitelé se pak snaží, aby podkroví bylo co největší, takže v důsledku tohoto nařízení vznikají domy s ošklivými proporcemi, protože každý chce mít co nejvíc lůžek a hostů.“
Příkladem prý může být projekt Horalské knížectví, který možná vznikl v dobré víře. „Pod tímto vývěsním štítem funguje v Zakopaném několik objektů. Ty se jakoby odvolávají na horalské tradice a vzory, ale výsledná podoba je vrcholem kýče a přehnaných ambicí. Objevují se v tom sice jakési náznaky myšlenky, ale je tam všeho příliš: příliš mnoho ozdob, zlata a lesku. Problém tkví také v tom, že některým lidem se to líbí,“ popisuje Magda.
Město, které se miluje i nenávidí
„Chápeme, že jsme nesmírně populární turistickou destinací a z turistů žijeme, příroda by ale měla být vyšší hodnotou než turisté, kteří k nám kvůli ní přijíždějí. Nebo alespoň to tak dřív bylo,“ připojuje se do rodinné diskuse i dcera Helena, která chce brzy jít na studia herectví.
„Časy se změnily. Zakopané je město, které se miluje i nenávidí. Žije tady hodně šťastných lidí. Nikde na světě nenajdete takovou atmosféru, jako u nás. Je to ale zároveň velmi únavné město: nejkrásnější místo v Polsku je totiž často plné turistů, aut, smogu a špíny. Přesto je těžké nemilovat Zakopané, a jeho skvělé byť trochu ospalé lidi. Naše mladé pokolení chce městu vrátit starý styl, po kterém je nám smutno,“ dodává.
Syn Francisek už studuje architekturu, přiznává, že se musí i jeho generace pokusit o změnu, přestože byznys je silnější. „Rozhodně nechci vyhánět turisty, Pánbůh chraň, je dobře, že k nám přijíždějí, ale musíme odstranit levnou zábavu, která se Zakopaným nemá vůbec nic společného. Bylo by dobře, kdyby naše město přestalo být atraktivní kvůli akvaparku, muzeu voskových figurín nebo prodejnám papoušků. Je potřeba oslovit jinou skupinu turistů – ty, kteří se zajímají o zdejší kulturu, umění a přírodu.“
Spíš by město podle něj mělo stát o jakési „kulturní lyžaře“. „Spojení umění, přírody a sportu je na Zakopaném to fascinující. Hodně kulturních lidí v Polsku považuje Zakopaného za jedno velké smetiště, kam nestojí za to jezdit. Chceme prosadit, aby se Zakopané stalo pro tyto lidi atraktivním, chceme pomoci kultuře a Tatrám,“ dodává.
Celý pořad Zaostřeno si poslechněte v audiozáznamu. K časosběrnému dokumentu zve Martin Dorazín.
Související
-
Polské podhorské město Zakopané neláká na lyže, ale na síť horských bystřin a zábavní ruch
Metropolí polské zimy je určitě podtatranské městečko Zakopané. A rovnou vám řeknu, že pokud si chcete dobře zalyžovat, vyberte si jinou destinaci. Sem se jezdí za zábavou.
-
Zakopané - zimní středisko, kde si nezalyžujete
Kdo nebyl v Zakopaném, není prý pravým Polákem. Zakopané je rozhodně nejnavštěvovanější zimní středisko v Polsku. Na lyže se do něj každý rok vypraví až 200 tisíc l...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
