Zločin, jak ho pamatuje Josef Klíma

„Vždycky nás učili, že ideálem správného investigativního novináře je ten britský,“ píše Josef Klíma. Co je tím myšleno? „Chladný, střízlivý pozorovatel, který sdělí neutrálním tónem svá zjištění – a pak už jen monitoruje práci policistů, prokurátorů a soudců, kteří se jeho zjištění okamžitě chytli a začali je prověřovat. Tedy novinář opravdu nestranný.“

S tímto ideálem Josef Klíma, absolvent Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, začínal po roce 1989 v Reflexu, který spoluzakládal. V letech 1990–1992 byl šéfreportérem Reflexu, spoluzakládal i televizní investigativní pořady Na vlastní oči, Soukromá dramata a v letech 2014–2018 moderoval televizní pořad Očima Josefa Klímy. Poté přešel na Televizi Seznam. Natočil přes čtyři stovky reportáží. Dvanáct let psal do rubriky Lidových novin Poslední slovo. Je nositelem Ceny Ferdinanda Peroutky (2004) a dalších ocenění. Je také autorem mnoha knih a scénářů. A letošního 19. března oslaví sedmdesáté narozeniny.

Investigativní novinář Josef Klíma s kolegou Jankem Kroupou|foto:Radio Wave

Jak Josef Klíma zpětně vidí svůj ideál novinářské práce – zveřejnit fakta a pak monitorovat činnost státních orgánů? „Velmi rychle jsme narazili na to, že žádná činnost nenastává. Nebo že nastává, ale tak hlemýždím tempem, že to spíš připomíná snahu zamést kauzy pod koberec… Chtě nechtě jsme byli čím dál víc tlačeni k tomu, abychom víc a víc poukazovali na to, proč tenhle případ není dořešen a proč podezřelí nejsou stíháni (obžalováni, souzeni).“ Otázka, kterou si autor položil a na kterou hledá odpověď předestřením mnoha případů za posledních třicet let, zní: Do jaké míry rozvoj zločinu u nás po roce 1989 umožnila nevymahatelnost práva?

Právě ve věznicích se v roce 1990 formovaly budoucí zárodky organizovaného zločinu.

Klímovo ohlížení nás zavede až do roku 1990 – roku Havlovy amnestie, která vyhnala do ulic kolem dvaceti tří tisíc vězňů. Ve věznici v Leopoldově vypukla v březnu 1990 vzpoura tisícovky vězňů a na Pankráci seděl takzvaný spartakiádní vrah Jiří Straka. A Josef Klíma zjišťuje, jaké pořádky a nepořádky panují v tehdejší československé justici. Právě ve věznicích se tehdy formovaly budoucí zárodky organizovaného zločinu.

V Jonákově Discolandu Sylvie se v devadesátých letech veřejně setkávali zločinci, umělci i politici, aniž by se nad tím někdo pozastavoval. Jako vyhazovač tu začínal David Berdych, pozdější vůdce takzvaného Berdychova gangu.

Autor dále vypráví o aktivitách ruskojazyčných gangů, které se v devadesátých letech scházely v pražské restauraci U Holubů, a také o činnosti pasáckých gangů. Centrem zločinu však nebyla jen Praha. Příbrami se říkalo české Palermo, na Uherskobrodsku probíhala svérázná „delaborace“ armádních zbraní a munice, další oblasti s vysokou zločinností byla souměstí Most-Litvínov a Ostravsko. Orlické vraždy, Radovan Krejčíř, Ivan Roubal, kauza lehkých topných olejů… Kdy a jak se organizovaný zločin propojil s politikou? Viktor Kožený, Antonín Běla, František Mrázek, Jiří Kajínek… Defilé zavrženíhodných a také zavržených a v řadě případů už i mrtvých figur českého zločinu.

Melou Boží mlýny?

Ve studiu Českého rozhlasu|foto:Tomáš Černý,Český rozhlas

„Když člověk sleduje zločin třicet let, donutí ho vývoj některých případů přemýšlet o tom, zda fungují ty proslulé Boží mlýny,“ píše Josef Klíma. Má o tom pochybnosti, ale připouští, že „existuje řada případů, kdy vyšší spravedlnost nějak nahradila tu světskou, nefunkční“.

Autor nicméně nevynáší ortely, „obecné pravdy“, ale vypráví příběhy a cituje osobnosti, s nimiž o řadě témat hovořil, vyměňoval si zkušenosti a náhledy. Na otázku, zda je to dnes lepší, nechává odpovídat Daniela Kroupu: „Klientelistickou fázi vystřídala fáze oligarchická.“ Ale o tom už prý budou, s časovým odstupem, jednou psát jiní.