Způsoby řešení irácké krize

5. březen 2003

Vypadá to jako neřešitelný spor. Na jedné straně stojí zastánci názoru, že každý problém lze vyřešit jednáním. Na druhé straně jakoby stáli stoupenci hesla "na hrubost hrubá záplata", v mezinárodní politice míněno síly. Případ bagdádského vládce Saddáma Husajna ukazuje, že popsaný rozpor je do značné míry umělý a že v politické praxi se jedna metoda bez druhé neobejde.

V irácké krizi se postupně profilovaly dva názory. Francie, podporovaná Německem opakuje, buď že "válka je vždy důkazem selhání" anebo že "válka je až poslední možnost". Pro obhajobu alternativy vyjednávání má Paříž dost důvodů po ruce. A nemusíme v nich pokaždé cítit její tradiční vztahy k zemím v okolí Středozemního moře nebo zájmy francouzských firem. Kdo by mohl popřít, že práce inspektorů začíná přinášet výsledky?

Irák postupně kus za kusem rozebírá a ničí nepovolené rakety Samúd- 2, chystá dlouho požadovanou zprávu o tom, co se dělo nebo děje se zásobami jedovatého antraxu. No, není to přesvědčivý výčet? Inspektorská bilance by mohla být působivá, kdyby nebylo několika ale.

Například, že za vstřícnými tanečky Saddáma Husajna lze tušit jednoduchou sázku na čas, na to, že vnějšímu tlaku je třeba odolat alespoň do té doby, než klimatické podmínky třebas na pár měsíců, znemožní nebo vážně znesnadní zahájení válečné operace. Anebo, že Bagdád natahuje čas i proto, aby rozpory mezi Spojenými státy a některými evropskými zeměmi se vyhrotily natolik, že Washington - pokud by se rozhodl k ozbrojenému zásahu, zůstal by sám do budoucna bez důležitých spojenců a co víc, dosud přežívající nejúčinnější nástroj mezinárodního společenství, který představuje Rada bezpečnosti OSN, by byl paralyzován.

Potom by nebyl žádný důvod respektovat její rezoluci. Když už byla zmíněna Rada bezpečnosti OSN, není možné pominout, že základem nynějších akcí je její rezoluce číslo 1441 z loňského listopadu. Zvedli pro ni ruku všichni zástupci patnácti stálých i nestálých členů Rady bezpečnosti. To jest všech pěti někdejších mocností, z nichž jedna se nyní stala, řečeno slovy bývalého francouzského ministra zahraniční, "hypervelmocí", a také Sýrie, arabské země, sousedící s Irákem.

Někdo by řekl, že už tady byl počátek dnešních problémů, protože text byl formulován tak, aby se dal vykládat podle chuti jednotlivých signatářů. Proto se v něm sice objevila diplomatickým jazykem formulovaná pohrůžka o vážných následcích, kterým má Irák čelit, když nesplní všechny požadavky OSN. Zároveň ale zůstává na poněkud volné úvaze, jak stanovit, zda Irák zmíněné požadavky plní nebo naopak neplní.

Diplomatické hrátky s jazykem jsou jedna věc. Zůstaly by ale jenom hrátkami, kdyby v době, kdy členové Rady bezpečnosti hlasovali o rezoluci, po jejímž přijetí Saddám Husajn souhlasil s návratem zbrojních inspektorů, takřka den co den do oblasti Perského zálivu nepřiplouvali a nepřilétali američtí vojáci. Irácký vládce, k jehož oblíbeným hrdinům krom postav z arabské historie či mytologie patří také sovětský diktátor Stalin. Často uvažuje podobně jako on a tak, jako se Stalin ptal: "Papež, kolik je to divizí? stejně i Saddám Husajn zvažuje, a ten, co ode mne něco chce, kolik má vlastně divizí?"

Kdyby nebylo stupňovaného vojenského tlaku na Bagdád, diplomaté by mohli cvičit svou stylistiku stejně, jako jí bezvýsledně cvičívali od roku 1998, když Saddám Husajn navzdory všem schváleným rezolucím OSN přiměl zbrojní inspektory opustit Irák. Každá metoda má svůj limit, tak jako cesta vyjednávání s diktátory, není-li opřena o přesvědčivou hrozbu, málokdy vede k výsledku, tak svá rizika má jistě hrozba silou, zvláště jde-li o zásah silou v tak citlivé a vzájemnými konflikty provázané oblasti, jako je Blízký východ.

Přesto ale platí, že podobně jako při výchově bychom měli vyslovit jen ty hrozby, které jsme taky ochotni splnit. I děti na svých rodičích odhadnou, kdy jen marně zvyšují hlas, aby zakryli svou bezmocnost. Saddáma Husajna po letech jeho vlády těžko přirovnávat k malému děcku. O to více musí být hrozba jemu adresovaná přesvědčivá.

Spustit audio