Zvukem proti tmě. Meziválečný Československý rozhlas a péče o nevidomé
Těžce zrakově postiženým spoluobčanům pomáhá v České republice od roku 2003 projekt Světluška, který je součástí Nadačního fondu Českého rozhlasu. Málokdo však ví, že péče o nevidomé má na půdě této rozhlasové společnosti již téměř stoletou tradici.
„Veliký dar z nebe radiotelefonie“
Vynález rozhlasu a jeho rozmach po první světové válce významně ovlivnily život lidí v Evropě i celém světě. Patřili mezi ně také nevidomí. Rádio a jím přenášený zvuk totiž dokázaly částečně rozbít pouta, která zrakově postižené dosud izolovala od plnější účasti na společenském dění. Meziválečné Československo patřilo k významným průkopníkům tohoto trendu. Vysílání roku 1923 založené rozhlasové společnosti Radiojournal (Československého rozhlasu) se stalo pro nevidomé zdrojem každodenního zpravodajství, kultury i vzdělávání. Rozhlasová produkce rozhodujícím způsobem rozšířila dosavadní nevelkou paletu těchto zřídel, když se do té doby jednalo především o tiskoviny vyhotovované v Braillově písmě (např. časopis Zora). Rozhlas navíc vycházel zrakově postiženým aktivně vstříc, neboť organizoval humanitární akce v jejich prospěch a vytvářel pořady, jež informovaly o jejich životě a v kterých samotní nevidomí vystupovali. Významným počinem také bylo, že Ministerstvo pošt a telegrafů osvobodilo zrakově postižené od placení rozhlasových koncesionářských poplatků.
Význam rozhlasu pro nevidomé byl čas od času oceněn přímo jimi ve vysílání. Jednalo se například o Elišku Hořejší, která do mikrofonu promluvila v červnu 1931. Učitelka pletení v Deylově slepeckém ústavu vyzdvihla, že rádio umožňuje nevidomým lidem existenční, kulturní a vzdělávací osamostatnění. Přímo do domácnosti jim totiž přináší přednášky, koncerty a nejrůznější společenské akce, které kvůli skromným finančním poměrům a nedostatku průvodců (pečovatelů) nemohou fyzicky navštěvovat. Rádio zároveň propojuje zrakově postižené s ostatní společností a napomáhá jim podílet se na celonárodním úsilí. Hořejší především zavzpomínala na rozhlasové přenosy z VIII. všesokolského sletu v roce 1926: „Čím tehdy byl rozhlas nám slepcům, toho nelze vyjádřiti, to bylo možno pouze procítiti, prožíti. (…) A tak, dík milému našemu rozhlasu, vířilo i v našem nitru nadšení davů, i naším srdcem prochvívala všeobecná radost, jež pak dostoupila svého vrcholu, když jsme uslyšeli hlas našeho milého pana presidenta, neboť víme, že by se nám jinak nikdy a nikde této vzácné příležitosti nedostalo.“
Rozhlasové informování o životě nevidomých
Vedle vysílání běžné produkce, kterou mohli zrakově postižení u svých aparátů poslouchat, vycházel Československý rozhlas nevidomým aktivně vstříc. Pravidelně totiž informoval o jejich životě a problémech, s nimiž se musí potýkat. Cílem bylo zlepšit společenské povědomí o zrakově postižených, narušit bariéry jejich dosavadní izolovanosti a otevřít srdce spoluobčanů pro jejich potíže. V rozhlasovém archivu se dochovalo mnoho textových podkladů pro přednášky, jež informovaly jak obecněji o každodennosti nevidomých (Ze života slepců v Československu, Svět nevidomých či Jak pracují a žijí nevidomé ženy), tak o dílčích problémech spjatých s péčí o ně (Mezinárodní výstava slepeckého tisku či O českém slepeckém tisku). Množství reportáží bylo také natáčeno přímo v ústavech pro zrakově postižené, o čemž svědčí dochované archivní fotografie.
Jedním z typických rysů těchto rozhlasových pořadů bylo, že se pokoušely odstraňovat společenské předsudky o nevidomých a naopak exponovat jejich dovednosti a oblasti, v nichž oproti většinové společnosti občas dokonce vynikají. Ponejvíce šlo (vedle specializovaných řemeslnických profesí vyžadujících vyvinutý hmat) o hudební sluch nevidomých a jejich uplatnění na pozicích muzikantů a ladičů pian. Například Ferdinand Wildman hovořil v květnu 1932 do mikrofonu o tom, že „slepota není nepřekonatelnou překážkou v plném rozvinutí individuálních schopností na poli hudby. Naopak: slepcův vniterní, citový svět, kdy představivost a obrazivost musí častokráte nahrazovat zkušenosti zrakových dojmů, vede nás téměř vždycky k hudbě, pokud se v nás projevují tvůrčí síly a schopnosti umělecké. Zde jsme rovni vidomým v každém směru.“
Koncerty nevidomých pro rozhlas
Zajímavou kapitolou meziválečné symbiózy zrakově postižených a Československého rozhlasu bylo vysílání koncertů, v nichž vystupovali nevidomí hudebníci a jejich orchestry. Vystoupení byla natáčena přímo v ústavech péče o zrakově postižené, přičemž šlo často o živé přenosy. Například klienti Hradčanského slepeckého ústavu zahráli večer 19. listopadu 1937 díla norského skladatele Edvarda Griega: „Vy všichni, kteří nás dnes posloucháte, přijměte náš dík za svoji pozornost. Budete-li spokojeni u svých přijímačů, budou šťastni naši chovanci v této chvíli před mikrofonem.“ Velkou vzpruhou pro nevidomé hudebníky bývalo množství dopisů, které jak do Československého rozhlasu, tak zejména do ústavů po každém odvysílaném koncertě přicházely. Jednou z prvních takto vyznamenaných institucí byl již v roce 1927 Klárův slepecký ústav: „Po koncertu došlo ředitelství ústavu mnoho pochvalných dopisů, které způsobily velikou radost všem účinkujícím nevidomým, neboť z nich poznali, že se jejich výkony líbily a to je posílilo k další práci.“
Humanitární akce rozhlasu pro nevidomé
Pevnou součástí rozhlasového vysílání bylo zprostředkovávání obživy a zaměstnání pro nevidomé. Týkalo se nejen výše zmíněných muzikantů a ladičů pian, ale také učitelů hudby a cizích jazyků, masérů, písařek na psacím stroji, telefonistek i specializovaných a hmatově zručných dělníků. Například v listopadu 1931 informoval rozhlas o činnosti Podpůrného spolku samostatných slepců pro Československou republiku, který pomáhal nevidomým mimo ústavy: „Kdo můžeš, pomoz při získávání práce pro slepce, neboť kdo dá slepci práci, dává mu světlo.“ Rádio často apelovalo na společnost, ať kupuje zboží vyráběné zrakově postiženými (například v dílnách ústavů) a ať při hledání určitého specializovaného řemeslníka upřednostňuje nevidomé spoluobčany. Významným počinem Československého rozhlasu konečno bylo, že pravidelně organizoval sbírky použitých i nových rádiových přijímačů, které byly poté distribuovány mezi zrakově postižené. Výzvy k darování rádií byly zveřejňovány jak v rozhlasovém časopiseckém týdeníku, tak přímo ve vysílání. Výše zmíněná Eliška Hořejší v červnu 1931 prosila spoluobčany: „Snad jsou i mnozí, kteří by mohli darovati sluchátka nebo jiné součástky přijímače, snad dokonce celou staničku. K těmto všem vznáším snažnou prosbu: darujte nemajetným slepcům odložené aparáty, sluchátka, detektory atd. Vykonáte tím velice záslužný čin. Vím o nevidomých, kteří by s povděkem a velikou radostí přijali takovýto dar, jejž by jinak snad nikdy poříditi si nemohli, ač po rádiu touží tak velice jako kdysi já.“ Zbývá dodat, že tyto humanitární sbírky rozhlasových aparátů byly v letech první republiky úspěšné, o čemž svědčí i dochovaná fotografie.
Závěrem
Na samotný závěr lze tvrdit, že Československý rozhlas významně napomáhal již v meziválečné době sbližovat svět nevidomých se světem vidomých. Prvým umožňoval překonávat problémy spojené s jejich zrakovým postižením a stávat se samostatnými, neodstrčenými a platnými členy společnosti. Co se týče druhých, napomáhal odstraňovat jejich symbolickou slepotu, tedy „nevidění“ a přehlížení problémů svých nevidomých spoluobčanů. Tyto dva vzájemně se prolínající pohyby celkově přispívaly k vytváření opět o kousek lepší a harmoničtější společnosti. A to není málo.